Zakořeněná květinová tradice

Květinové skupiny jsou klasickým žánrem většiny měst ke kterému patří tradiční obměňování cibulovin za letničky a těch později za dvouletky. Nejméně třikrát ročně se tedy záhon promění a práce na nich je tedy i jakýmsi kalendářem našich životů.

Ano, ty protivné tulipány, afrikány a macešky točící se stále dokola na stejném místě po celý váš život, to je ono. To je ta tradice. Kdybychom se chtěli podívat na kořínek těchto tradic, musíme se vrátit až hluboko do poloviny devatenáctého století, kdy osvícení šlechtici začali zpřístupňovat své zahrady veřejnosti a to ať už příležitostně nebo jen při výjimečných příležitostech. Květinový dekor byl jejich nezbytnou součástí a samozřejmě čím umnější či exotičtější byl, tím lépe. Nejstarším a nejvolnějším žánrem byly květnice, obvykle vypadající jako sbírka rostlin majících každá svůj jediný miniaturní hrůbek a pažit mezi nimi byl pečlivě vyžínán. Tam kde byly oranžerie, bývala část letněných rostlin, které bylo nutno na sezónu vystěhovat, sestavována do často kuriozních kompozic doplněných celou škálou rostlin. Sbírání rostlin všeho druhu bylo tehdy na svém společenském vrcholu a žádná vážená rodina v tom nemohla zůstat pozadu. Mnohé zahrady tehdy svou atmosférou připomínaly to, co dnes už známe pouze z některých zahrad botanických.

Žánrem, který se v průběhu předminulého století nebývale prosadil a zdokonalil pak byly květinové skupiny, kterým dneska říkáme kobercové. Vesměs šlo o letničky sesazované do různých obrazců, velice často vyvedených plasticky. Dnes se obvykle spokojíme s lehkým vyvýšením, aby vynikl obrazec, nicméně naši předkové se zdaleka nespokojily s něčím tak obyčejným. Pomocí důmyslných konstrukcí dokázali dosíci neskutečných reliéfních kreací, nad kterými se i tehdy návštěvníkům tajil dech. Rostliny nabývaly různých ornamentálních tvarů a představovaly královské koruny, státní znaky, erby, ba i texty. Koneckonců, snaha přemluvit rostliny k tomu aby představovaly nějaký tvar či barvu, jsou tak nějak lidstvu vlastní i dnes. I před stopadesáti lety probíhala bouřlivá a nekonečná debata o „nepřirozenosti“ těchto umných kreací a o vzdálení se přírodě. Ano, zatímco žánr květnice se snažil přírodě vyjít vstříc v nějaké kultivované a přístupné formě, ornamenty z tvarovaných letniček šly směrem zcela opačným.

Když začaly na rozbořených šancích vznikat městské sady, přeskočil do nich tento květinový žánr s nebývalou sebejistotou. Ctihodní měšťané si velmi zakládali na prestižní pozici městského zahradníka a snažili se o obsazení zběhlými a zkušenými profesionály. Jelikož čeští zahradničtí příručí, jak bylo tehdy zvykem, šli vandrem za stravu a byt doslova po celé Evropě, bylo z čeho vybírat a měšťané neváhali nabídnout podmínky srovnatelné s panskými zahradami. Kvalifikovaný zahradník dostával svůj dům, adekvátní roční mzdu, deputát ze zásobní zahrady a otop, případně se mu městská rada snažila vyjít vstříc jinými výhodami, které bychom dnes nazvali „nefinanční benefity“. Konkurence byla veliká, ovšem poptávka po českých zahradnících byla nebývalá. Běžné byly i desítky inzerátů poptávající české zahradníky ze zahrad všech zemí monarchie a Německa.

Ornamentální letničkové záhony byly prestižní řemeslem, v kterém zahradník dokazoval své umění. Přestože vycházely celé vzorníkové knihy, bylo výsostným úkolem vymyslet výzor, řemeslné provedení, osázení a jeho obměny tak, aby záhon byl stále krásný. Některé zahrady podnes drží vytyčovací šablony a schemata, které se za tímto účelem vytvářela. V tomto nebylo možné selhat. Se zřízením městských sadů ovšem přicházejí i tehdy velice oblíbené květinové slavnosti, které se staly významnou společenskou událostí. Právě do parků se velice často přesunulo dějiště nedělního korsa spojeného s hudebními pavillony a tanečními parkety. Slavnosti květin se staly společenskou událostí při které ctihodní pánové sázeli stromy a dítka školní rozličné kvítí podle pokynů pana zahradníka vysadily.

Dneska bychom tomu řekli třeba „sociální vzorec“ a můžeme žasnout jak dobře to bylo vymyšleno. Ctihodní občané i dítka školní se podíleli. Všichni tedy získávali k místu vztah a rostliny, které sami sázeli, měli vůli chránit a zajímat se o jejich osud. Městský zahradník, který obvykle v parku či jeho sousedství trvale bydlel, celou výsadbu pohlídal po odborné stránce i posléze při jejím dalším vývoji. Tudíž celé výsadby byly úspěšné a krásné, práce všech zúčastněných byla vidět a mohli na ní být pyšní. Vlastní výsadba barevných ploch je navíc vcelku nenáročná práce a pod odborným vedením ji zvládne leckdo. To umožňovalo dávat v parcích práci i těm, kteří takříkajíc, patřili mezi potřebné. Současným pohledem lze říct, že „sociální hodnota“ záhonů byla nedozírná. Byl to doslova tmel města.

To dobré poselství profese bylo bohužel leckde použito, využito a změnilo se v karikatury v rukou technických služeb. Ale jakás míra řemesla byla leckde zachována. Tři, někde dokonce čtyři obměny ročně byly tak v květinových záhonech běžnou tradicí po dobu nejméně 150 let. Teprve poslední dekády se k nim vlastně začaly chovat macešsky a tato velká tradice českých měst začala být z neznalosti nálepkována jako drahý komunistický přežitek. Draho nás přijde každá vykořeněná tradice.

Lidové noviny 27.ledna 2018 (krácená verze)