V pravdě české zahradnictví

28.říjen 1918 vzbudil velké nadšení, ovace a veselí. Také vůli k vývoji a využití různých dosud ladem ležících šancí. Konec první světové války přinesl ovšem ve výsledku změny, které těžko kdo dokázal představit. Zahradníci byli vždy barometrem společnosti. Došlápla-li na ně bota osudu, dokázali se vysmýknout, najít své místo stranou hlavního proudu dějin a přežít s kytičkou.

Patnácté číslo Zahradnických listů, tehdy nejvýznamnějšího odborného periodika,v úvodníku z 10.listopadu 1918 nešetří vzletnými slovy „Národ náš, ze staleté poroby osvobozen, ustavil se v samostatný, neodvislý stát československý. Po vlastech českých rozjásala se píseň svobody. Sen věrných Čechů stal se skutkem. Již nejsme otroci.“ Nicméně slova o hrdinství a boji za svobodu pokračují také nekompromisní výzvou „ Vlast volá k práci. Dejme i my, čeští zahradníci, svou práci, svůj um a veškerou sílu svou do služeb drahého národa, vybudujme v pravdě české zahradnictví, zbavme ho veškeré odvislosti od vlivů cizích, tak aby se stalo platnou a uznávanou složkou českého života hospodářského. Práce to velká, ale přeci ji vykonáme, musíme vykonati! Velí nám tak naše národní čest a zodpovědnost před příštími pokoleními.“

Naši předkové měli jednu cennou vlastnost, tedy že svou práci dělali tak, aby se za ní nemuseli stydět a skutečně to dělali. Nejenže se nestyděli, ale dávali jí velice na odiv. Uměli se pochlubit i pochválit. Už od zahradnické expozice na Všeobecné výstavě v roce 1891 a Národopisné výstavě o čtyři roky později se záhony v českoslovanských ornamentech se jednalo o velké demonstrace řemeslného umu. Ono se skutečně bylo co chlubit, protože český zahradník byl skutečným národním artiklem velice žádaným v cizině. V každém zahradnickém časopise bylo možno najít tucet inzerátů zejména ze šlechtických zahrad, které nabízely místo k okamžitému nástupu. Našinci sloužili houfně samozřejmě v německých zemích, v středomořských letoviscích od Istrije po Krym, na francouzské rivéře i v okolí Paříže, v carském Rusku, ba i perský šach považoval za nutné mít českého zahradníka. Zvláštní postavení pak měli Češi ve firmách anglických a vlámských, kde mnozí sloužili coby „lovci rostlin“, zejména orchidejí a byli vysílání do neprobádaných krajin. Dělo se tak do značné míry díky někdejším úspěchům slavného lovce orchidejí Benedikta Roezla. Samozřejmě, nejžádanější byli v zemích německých, jazyk musel umět každý, ostatně každý příručí obvykle v okolních zemích začínal a zahradníci se mezi sebou díky svým učednickým vandrům obvykle velmi dobře znali.

Rozšafný úvodník Zahradnických listů má hned v zádech stať o zřízení české střední školy zahradnické, kterouž si nevzal do pera nikdo jiný než Leopold Batěk, tehdejší ředitel Městských sadů pražských a zřejmě nejvýznačnější odborník v této zlomové chvíli národa. To nebyla náhoda, Batěk si byl velice dobře vědom toho, že školstvím vše začíná a končí, bez něj nikdy žádné české zahradnictvo nevznikne. České zahradnické listy v dalším čísle oznámí zvýšení předplatného a založení Národní československé společnosti zahradnické k němuž došlo v pražském hotelu Palace 7.prosince 1918. Pro úplnost je dobré připomenout, že všechny velké semenářské firmy sídlily tehdy na Václavské náměstí a v jeho bezprostředním okolí. Sešli se tam všichni, co něco znamenali. Správci parků, inspektoři zahrad, majitelé školkařských závodů, redaktoři, činovníci spolků a panští zahradníci. Krom vzácné jednoty v cílech společnosti bylo velkým činem i to, že osmnáct z nich přineslo po pětistovce a vložili je coby zakládající členové do pokladny. To bylo v poválečné mizérii a všeobecné bídě mimořádné.

Možná si vzpomenete na postavu z Čapkovy Modré chryzantémy, povídky z jedné kapsy, zahradník starý Fulinus. Ano, to nebyl nikdo jiný, než Martin Fulín, nestor první generace moderních českých zahradníků. Po tři desetiletí vydával časopis Česká Flora. V něm se objevil na podzim roku 1918 vlastně jen docela krátký článeček vzadu v rubrice Kronika, kde se obvykle oznamovaly úmrtí slavných kolegů. Stručně zde oznamuje samostatnost koruny svatováclavské a provolání republiky československé. Připojuje ovšem úvahu o návrzích nových zákonů. „Stavu zahradnického budou se především dotýkati dva nové zákony, první jímž se ruší výsady šlechty a ruší se všeliké tituly a druhý zrušení řádu služebných, čímž mají býti postavení všichni zaměstnanci při zemědělství a veškeré osobní služebnictvo pod pravomoc zákonů živnostenských.“  Viděl tedy takříkajíc za roh a dokázal si velice rychle seřadit možné důsledky, jak plyne i z jeho dalších slov. „Nechť již následuje k prvnějšímu návrhu jako dodatek zabavení nebo vykupování šlechtických velkostatků, značí to částečnou zkázu nynějších panských zahrad, na jejichž místo vstoupí nepochybně zahrady užitkové.“ Starého praktika a matadora oboru, který strávil život popularizováním květeny dříve nevídané, se zmocnila skepse. „Největší vliv na stav zahradnický bude však mít úprava otevření hranic. Na kruzích obchodních bude spočívati, ukáží-li se soběstačnými a dovedou-li zásobovati všeliká tržiště. Na nich bude, aby nám cizina nedodávala semen ani rostlin. Jejich úkolem bude, aby peníze zůstaly doma a nešly do ciziny, zvlášť nám nepřátelské. Na zdar!“ Tím skončil Martin Fulín svůj komentář k nové republice. Dodejme, že o rok později pro všeobecnou drahotu tisku, nedostatek papíru i nedoplatky čtenářů ukončil i vydávání České flory. Svou kariéru shrnul v životním opusu „Květiny vytrvalé“ a umírá roku 1926. Nekrolog mu napsal Josef Čapek a bratr Karel ho zvěčnil v legendární povídce.

Fulín měl hořkou pravdu vlastně ve všem, co napsal. Ne každého nová republika potěšila. Nicméně po válce se vrátilo do vlasti desetitisíce zahradníků, založili vlastní živnosti a přes bídu prvních let se probojovali až do let dvacátých, které byly dobou největšího zahradnického rozkvětu ve dvacátém století vůbec.

Lidové noviny 10.listopadu 2018 (krácená verze)