Vandalismus a co s ním?

Série vandalismu v nově otevřených Čelakovského sadech vzbudila vášnivou diskusi o stavu společnosti, dobrých mravech a úloze policie. Zejména zničení mladého dubu, který symbolizoval naději Prahy na to vůbec nějaké stromy ve městě mít, vzbudil řadu vášní. Neměli bychom stromy lépe chránit? Jak to dělají jinde?

Každý z nás asi někdy jel po německé dálnici. Začátkem devadesátých let se za toaletu platilo na velkých rasthofech zřízenci na talířek a malá odpočívadla byla vybavena jen základním sociálním zařízením. Časem se tyto drobná zastavení proměnila v betonově zamřížovaná, nerezově kachličkovaná pevnostní zařízení, kompletně omyvatelná a nezničitelná. Dost to připomíná i veřejné prostory v zemích, kde se stal vandalismus předpokladem a parametrem. Na velkých odpočívadlech naopak vznikl systém Sanifair, který udržuje toalety čisté za sedmdesát centů, což vám přinese bon a benefit charitě. To připomíná naopak všechny parky a zahrady s návštěvnickým režimem. Zdánlivě nemají německá dálniční odpočívadla nic společného s parky, ale je to veřejná služba, která přesně vymezuje polaritu ke které přistoupila řada zemí i ve věci parků a dobře patrné je to například ve Francii nebo Španělsku. Veřejné prostory pouze v masivním omyvatelném provedení, parky ve mřížích s otevíracími hodinami a nočním dohledem.

Anglosaská tradice je oproti tomu významně jiná. Veřejné prostory v centru měst nabízejí mimořádnou kvalitu a jejich součástí často bývají i místa s návštěvnickým režimem. Klíčová je ovšem prevence, výchova, dohled a tresty. Postava „hlídač parku“, kterou známe hojně i z literatury a filmů této provenience, je specificky chápána, nezřídka jako součást obrazu města. Na to člověk musí mít povahu. Velmi nekompromisní umí být v Central Parku, kde hlídači neváhají i fyzicky zakročit proti známým firmám. Cyklisty sundavají z kol, hlídají trávníky, keře, záhony a nově vysazené stromy. Zátěž tohoto parku je koneckonců jedna z největších na světě. Londýnské příhody zejména z královských parků pak plní často stránky britských novin. Známý je například incident houbaření za které při druhém pokusu skončil výtečník u soudu. Všeobecně, při první překročení pravidla nastává poučení, při druhém pak citelný trest. Výjimkou jsou zjevné prohřešky, jako například odhození odpadku nebo neuklizení po psovi za které přichází citelná pokuta šedesáti liber. Strážníci vás konfrontují i na základě vlastního podezření, například jdete-li do parku s nezvykle velkým zavazadlem. Typická je velmi rychlá spolupráce hlídačů se strážníky a následné rychlé soudy. Ty často probíhají již druhý den, vzetí do vazby není nemožné úměrně provinění. Na královském majetku se tak můžete snadno dostat do problémů za sběr semen či zakládání herbáře. Krádež rostlin a poškozování stromů je obecně britskou společností považováno za ubohý a zavrženíhodný čin. Pozoruhodným a stále účinným nástrojem hlídačů parku je prachobyčejná píšťalka. Zvyšuje výrazně zadržení provinilce, koordinuje ostatní složky a zajišťuje svědky incidentu i následného zásahu.

Naší historickou tradicí jsou parky zakládané z vůle místních komunit a vážených osobností města. Takové parky bývaly hlídány doslova každým, kdo je navštěvoval. zahradník zde byl permanentně přítomen a spolu s hlídačem parku tvořili partnery pro činnost strážníka. Pokud nevíte o čem je řeč, přečtěte si Rychlé Šípy. Najdete v nich jak hlídače parku, tak zahradníky a v mnoha případech i příkladnou činnost četnictva. Hlídači parku vymizeli v padesátých letech a v široce restriktivním komunistickém režimu se veřejný park zjednodušil v mnoha směrech. Škody v parcích se spíše tiše trpěly a zakrývaly početnými týmy technických služeb.

Dle rozhovorů s policisty konajícími dnes hlídky ve veřejných parcích se většina z nich cítí frustrovaná a přetížená. Nedostatek lidí, nemůže být všude, všichni vidíte jen ten svůj problém. Ano, policista nemůže stát u každého stromu a problém je věcí nás všech. Musíme společnost vychovávat prostředky prevence i restrikce, že parky se stromy potřebujeme a chceme. Pokud parky nevrátíme zahradníkům a hlídačům parku spolupracujícím se strážníky, musíme je zaplotit. Dokážete si představit Vrchlického sady  nebo Stromovku oplocené? Nebo Moravské náměstí v Brně? Ne? Zatím naše společnost funguje tak, že trpíme tiše vandalismem a platíme to. Škody v parcích mají několik způsobů vyjádření hodnot. Jednou z nich je například vypočtení nákladů nutných k tomu abychom dosáhli původního výsledku. Vloni to v případě čtyřicetiletého jerlínu v centru města bylo 450 tisíc korun. Stromy na které dnes a denně močí naši spoluobčané představují pro nás milionové hodnoty. Tiše přihlížíme. Investujeme do parku 14milionů a během jediného roku se zničí desetina jeho hodnoty. Nemáme peníze na zahradníky, na hlídače parku ani na kamery a strážníky. Je to proto, že platíme škody nebo proto, že to tak chceme? Národní parky hlídače mají, městské parky jsou ponechány osudu. Našemu dýchacímu systému  je ale bližší košile nežli kabát. Pokud se nechceme ve městech udusit a upéci, měli bychom začít přemýšlet nad skutečnými hodnotami, které nám umožňují každodenní život. Některé menší města už se k hlídání parků vrátila. Nejsou tak bohaté, aby mohly bezuzdně plýtvat. Kdy to dojde nám všem a do parků se vrátí píšťalka pronásledující výtečníky z Bratrstva kočičí pracky?

Lidové noviny 7.září 2019 (vyšlo pod titulkem Zvrhlí zabijáci stromů)