Vejtasa

Zahradníci mají své slavné rody.

Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoliv mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla a to kvetoucí závod rodiny Vejtasových. 

Nedávno jsme s pokračovatelem rodu Vladislavem Vejtasou, navštívili Picton Gardens v anglickém Great Malvern. Mají zde národní sbírku pozimních hvězdnic. Přitočil se ke mně a povídá: „Člověče, jejich školka je jen o pět let mladší než ta naše, to už něco znamená.“ Skutečně. Pradědeček Vejtasa se zakoupil v Jaroměřicích v roce 1901 a započal svou zahradnickou cestu. Byl to člověk s velkou vášní pro inovace, ostatně žil v době překotného vývoje poznání. Jeho čerpadlo na větrné kolo předběhlo dobu o celé generace. Jeho torzo je podnes v zahradě patrné a stalo se v určité době i jeho logem. Zahradníkem nepřestal být ni v zákopech první světové války a horská květena rostoucí vůkol mu natolik učarovala, že se rozhodl věnovat jejímu pěstování. Zasílal tedy autentické úlovky domů a jeho žena trpělivě zakládala matečnice, aby měli po válce býti z čeho živi. Po pravdě, trefil hřebíček na hlavičku anžto meziválečná doba propadla právě umělým skalkám, které si stavěli továrníci, básnicí i ministři.  Mezi zákazníky tak mohou pyšně řadit bratry Čapky, Františka Langera i generála Syrového či Sidonii Nádhernou a Arnošta Silva Taroucu.

Vejtasovic pradědovi se přičítá významný přínos pro počeštění zahradnického jazyka, jelikož prosazoval české alternativy pro zaužívané latinismy. Pereny tak začal nazývat trvalkami a alpinky zase skalničkami. Jeho firemní noviny „Trvalky vítězí“ tak měly i etymologické poselství. Ironií osudu se mu to do značné míry povedlo, protože po roce 1948 soudruzi počešťování odborného jazyka výrazně prosazovali a zejména v laickém světě se jim to podařilo. Výraz anuely pro letničky dnes nepoužívají ani zahradníci. Zato konifery pro jehličnany stále žijí svým životem a i pereny se dočkaly své renesance. Květinový dekor byl považován za buržoazní přežitek a po znárodnění byli Vejtasovi právě těmi, kdo se mohli dívat na své kytky leda přes plot. Legendárními staly noční výpravy pratety přes plot pro matečné rostliny beznadějně ponechané svému osud zarůstajíce buření.

Mnohé se zachránit povedlo, mnohé nikoliv. Praděda byl také znamenitým šlechtitelem, například v nízkých podzimních astrách dokázal držet krok s německými novinkami a jehlo odrůda Paleček je stále v kultuře. Bohužel se z jeho práce dochoval jen zlomek. Jeho nepřekonatelným pomníkem ovšem bude navždy kopretina Česká píseň, která se i přes velmi obtížné pěstování dodnes pěstuje. Mnohá kopretina ovšem na této slávě parazituje a k drobné křehké květince má sakra daleko. Vláďa je skvělý kolega na cesty, protože je to muž práce a činu. Nic mu není zatěžko a jeho mysl je tak  upřímná, až to někdy bolí. Pravidelně mě pronásleduje všeobjímajícím otázkami řešící problémy všehomíra. Namátkou třeba: „Ondřeji, proč všichni krajinářští architekti sází nový stromy pod starý stromy? Vždyť v tom stínu nemaj šanci, konkurence kořenů, světlo, voda, to přece musí zdechnout.“ Co mu na to mám říct? Nebo. „Proč spoustu realizátorů pořád omotává kmeny stromů jutou, když se už léta ví, že je to hloupost?“. No, ano, ne všichni se celý život zvídavě vzdělávají jako ty, Vláďo. Takhle se mě ptá zahradník z nejstarší perenářské rodiny v naší zemičce, která se výsostně zabývá zejména vytrvalými přezimujícími květinami. Támhle na mě mává a zdálky volá: „Mám dotaz!“

Vyšlo zkráceně v časopise Echo dne 18. září 2023