Velký lovec orchidejí

Rozhovor o Benediktu Roezlovi s Jaromírem Tlustým

O rekonstrukci parku na Karlově náměstí se hovoří již delší čas, a jak se kolem této události více mluví, zvíří se mnohdy i prach nad dávno zašlými událostmi. Podobně je tomu i v případě sochy bezpochyby nejslavnějšího českého zahradníka, Benedikta Roezla, která vévodí jižním konci parku. Praha 2 se dokonce chystá přistoupit k renovaci vlastní sochy a ta dostane, doufejme, svou někdejší podobu do posledního detailu. Život zahradnického velikána je poutavým příběhem skutečného lovce orchidejí a okolnosti, za kterých byla vztyčena, jsou opředeny řadou nejasností. Osvětlit je se uvolil Jaromír Tlustý, historik, který se věnuje dlouhodobě tématu zahradnické historie 19. století.

Kým byl Benedikt Roezl v české společnosti 19. století?

Mluvíme-li o širší společnosti, mimo zahradníky, neznamenal Benedikt Roezl (1824-1885) téměř nic, přestože byl evropsky uznávanou osobností. Znám byl od Ruska po Francii, Anglii, či ve Spojených státech amerických. Všude jej znali a uctívali jako velkého odborníka na exotické rostliny. Do Čech se však vrátil jako někdo, kdo pro veřejnost není ničím významný, zajímavý. Samozřejmě zahradníci jej znali. Už jen proto, že pět let po svém návratu do Čech, v roce 1880, zakládá Vzájemně se vzdělávající a podporující spolek uměleckých zahradníků „Květena“ a o tři roky později vědecko-zahradnický časopis Flora. Sice bydlí v Praze na Smíchově, ale v podstatě je stále na cestách. Ať jako porotce velkých zahradnicko-botanických výstav, či poradce pro chystané výpravy za exotickými rostlinami do Ameriky. Pravidelně odjížděl do anglického města St Albans, zván H. F. C. Sanderem (1847-1920) majitelem jedné z největších zahradnických firem exportujících orchideje do Evropy (během pouhé dekády dovezl dva miliony rostlin). Sander s Roezlem konzultoval kam koho a kdy poslat za sběrem orchidejí. B. Roezl také Sanderovi doporučil řadu zahradníků, kteří se, potom co on sám již necestoval, vydávali do míst jim vytipovaných. Z dvaceti tří „Sanderových lovců orchidejí“ je známo osm jmen z Čech a Moravy. Většinu z nich doporučil Sanderovi právě B. Roezl. Byli to například Roezlovi synovci Eduard (1852-1915) a František (1856-1879) Klabochovi, další synovec Bohumil Houda (1855- 1916), nebo Anton Hübsch (1856-1893) či Arnošt Peths (1863-1899).

V Čechách Benedikt Roezl známou osobností tedy téměř nebyl, což vlastně vyústilo i v negaci poté, co mu byl na Karlově náměstí postaven pomník. Ozývali se i hlasy: proč stavět pomník neznámému zahradníkovi s  kytkou v ruce v zeleni Karlova náměstí? Vždyť je tu spousta Čechů, kteří by si to zasloužili mnohem více.

Což byla reakce soudobé společnosti, kterou lez nalézt třeba v tisku?

 Ano, to byla i reakce tisku. V to se vyvrbil článek uvádějící, že na konci Karlova náměstí měl původně stát pomník přírodovědce Jana Svatopluka Presla (1791-1849). Následně pak, prý omylem nejmenovaného redaktora, nejmenovaného periodika, socha vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela (1793-1857) a chybou magistrátního úředníka byla vztyčena socha Benedikta Roezla. Zmíněný článek, otištěný v týdeníku Zlatá Praha 17. listopadu roku 1897, je dost negativistický, možno říci žlučovitý. Autor, podepsaný jen písmenem M., poukazuje na sochu jakéhosi českého zahradníka stojící v zeleni Karlova náměstí, o němž se lze prý jen dohadovat, co dokázal. Podle něho mají Čechy tolik významných mužů, jimž pomník doposud (tedy do roku 1897) postaven nebyl a na jejich místě stojí na Karlově náměstí „bodrý zahradník“. Jako paradox pak zůstává fakt, že tento jediný, nepravdivý článek, s až pikantní záměnou postav, je stále a opakovaně dodnes uváděn v časopisech a knihách zabývajících se jak osobou B. Roezla, tak i pražskými pomníky. Přitom historie vzniku Roezlova pomníku je jiná. Možná až příliš fádní. V roce 1890, šest let po Roezlově smrti, vznikl mezinárodní komitét, kde byla zastoupena Anglie, Belgie, Francie, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko a Švýcarsko. Předním z úkolů komitétu bylo nashromáždit finanční prostředky na vyzdvižení Roezlovi sochy.

V tu dobu se již vědělo, kde bude Roezlův pomník přesně stát? Léta se vypráví po Praze příběh, že místo Roezla tam měl stát Presl nebo Ressel?

První zmínka je z roku 1893, z doby kdy je mezinárodní komitét činný. Třetím rokem běží finanční sbírky a dokonce již byla ukončena i soutěž na ztvárnění sochy. Tehdy městská rada pražská na svém zasedání rozhodla o tom, že socha bude postavena na Karlově náměstí. O tři roky později, v roce 1896, na dalším zasedání, městská rada souhlasí s doporučením městské sadové komise umístit sochu na „některém z pražských náměstí“ a o rok později opět potvrzuje, že to bude Karlovo náměstí. Jména Jana Svatopluka Presla, či Josefa Ressela se ve zmíněných letech na schůzích městské sadové komise či městské rady vůbec neobjevují. Vždycky se jednalo výslovně o sochu Benedikta Roezla.

Takže je to legenda, která vznikla vlastně z jedné novinářské kachny?

Ano, autor se odvolává na několik let starý, blíže nespecifikovaný článek otištěný v nejmenovaném periodiku. Tento se mi ale dosud nepodařilo najít. Podle mě je to kachna. Navíc je text v Zlaté Praze opravdu žlučovitý. Považuje postavení pomníku B. Roezlovi za svévolný čin několika málo nicneznamenajích zahradníků. Bohužel se mi zatím nepodařilo dohledat jméno autora článku, osvětlit jeho pohnutky a zasadit je do kontextu.

Veřejná sbírka na pomník začala ale prakticky hned po Roezlově smrti, ne? Kdo vlastně inicioval vznik komitétu?

Sbírka začala po založení mezinárodního „ústředního komitetu“ otištěním provolání o záměru postavit B. Roezlovi pomník a zahájení peněžní sbírky za tímto účelem. Vše svým podpisem stvrdilo čtrnáct předních evropských botaniků, zahradníků a majitelů významných evropských zahrad a zahradnictví. Ve většině někdejších blízkých přátel a spolupracovníků B. Roezla. Provolání otiskly botanické a zahradnické časopisy po celé Evropě. V Čechách to byl Časopis českých zahradníků, pokračovatel Roezlem založeného časopisu Flora. Musíme si uvědomit, že noviny a časopisy byly tehdy jediným médiem schopným předat informaci o vzniku mezinárodního komitetu a záměru postavit Roezlovi sochu.

Časopis českých zahradníků věnoval Roezlovu pomníku hodně pozornosti. Vyšly tam koneckonců i návrhy na pomník, z nichž vzešla později vítězná varianta?

Ano, časopis v roce 1890 otiskl podobu všech šesti návrhů vzešlých z malé soutěže, kdy byl osloven sochař Josef Václav Myslbek (1848-1922), aby jeho žáci vytvořili návrhy možného pomníku. Přičemž socha, dnes stojící na Karlově náměstí, je průnikem dvou z nich. Jmenovitě návrhů, použijeme-li původní označení, č. 1. a č. 3. Kdy sochou č. 1. je, podle tehdejších hodnotitelů, „Roezl zobrazen jako odvážný, skromný badatel“ Návrh č. 3. Roezlovu sochu doplňuje o postavu indiána. Ostatně motiv indiána sedícího Roezlovi u nohou byl použit na polovině návrhů. Na jednom z nich je dokonce indián s lopatičkou. Což mě osobně fascinuje. Od roku 1890 mezinárodní komitet intenzivně organizoval finanční sbírku na realizaci pomníku. Příspěvky přicházely jak ze zahraničí, tak z Čech. Jednalo se jak o značné sumy. Například od majitelů významných evropských zahradnictví. Tak i drobné částky posílané jednotlivými zahradníky z mnoha míst Evropy. Částka potřebná k odlití samotné, dva a půl metru vysoké sochy byla k dispozici v polovině roku 1894. Socha tehdy vznikla a stala se majetkem Vzájemně se vzdělávající a podporující spolek zahradníků „Flora“, Roezlem založeným pod jménem „Květena“. Spolek měl sochu provizorně uloženou v Rajské zahradě – tehdy zásobní zahradě sadů a parků hlavního města Prahy (dnes její někdejší část slouží jako park na Žižkově) vzniklé roku 1887 za působení městského zahradníka Františka Thomayera (1856-1938, bratr slavného lékaře Josefa). Tak tomu bylo několik let, až se posléze městská rada rozhodla uhradit náklady na realizaci podstavce sochy a architektonického řešení místa pro sochu. I proto byla socha následně předána městu Praze.

Tudíž známe částky a víme, kolik socha a její podstavec tehdy stály?

Ano i ne.  Celý proces od provolání komitétu po slavnostní odhalení trval osm let.  Existovalo několik rozpočtů. Ty však byly každým rokem navyšovány. Tak v roce 1893 byl předpokládaný náklad na zhotovení sochy, včetně úpravy prostoru na Karlově náměstí a zřízení podstavce 2700 zlatých (zl.). Socha samotná o rok později stála 1968 zl. Přičemž dosavadní sbírka vynesla 1979 zl. Tou dobou byl předpokládaný rozpočet na zřízení podstavce sochy a úpravy prostoru na Karlově náměstí 1000 zl. Přesto, že sbírka stále pokračovala i po zhotovení sochy, nedostávalo se financí na zhotovení podstavce a úpravy prostoru Karlova náměstí. Nebýt města Prahy, které se do věci na sklonku roku 1896 vložilo, vše by trvalo mnohem déle. Městská rada rozhodla zařadit do obecního rozpočtu roku 1897 částku 2500 zl. na definitivní dokončení pomníku. Městský stavební úřad odsouhlasil architektonický návrh a rozpočet podstavce sochy předložený architektem Eduardem Sochorem (1862-1947), blízkým příbuzným B. Roezla. Na začátku roku 1897 pražská rada městská definitivně rozhodla o umístění pomníku na Karlově náměstí.

Vlastní odhalení proběhlo v září roku 1898, ovšem poměrně komorně za účasti několika desítek zahradníků. Proneseno bylo několik proslovů. Mimo jiné zde promluvil i Eduard Fiala (1855-1924), syn zahradníka Josefa Fialy (1818-1884), s kterým se B Roezlem velmi dobře osobně znal. Celá událost se odehrála u příležitosti sjezdu Sdružení zahradníků zemí koruny České. K pomníku položily věnce spolky zahradnické spolky „Flora“ a „Roezl“ a poté byl pomník slavnostně předám do správy pražské obce.

 Za zmínku stojí i fakt, že již v roce 1906 byly poprvé zcizeny kovové nápisy a snítka orchideje, kterou drží Roezl v ruce. Což se od té doby opakovalo vícekrát.

Když to celé zesumírujeme, byla provázanost tehdejší zahradnické generace velmi těsná a vytvořila se tím propojená skupina lidí, pro které byl B. Roezl cenným symbolem a svorníkem?

Ti lidé se znali, potkávali. Místem setkávání, předávání zkušeností, do jisté míry i prostorem pro soutěžení byly každoročně (od roku 1843) pořádané květinové výstavy. Vrcholem se stala, v roce 1891, Jubilejní výstava zemská království Českého. Část výstaviště byla věnována zahradnictví a zde vystavovali všichni zahradníci, kteří něco v té tobě znamenali. Ať zámečtí (například i otec Františka Thomayera Josef, který sloužil na zámku v Trhanově u Domažlic), či obchodní (pražská firma Dittrich-Donát zde měla svůj vlastní pavilon).

Zmínil jsem už Josefa Fialu, což byl vrchní zahradník Společenské zahrady, tehdy fungující v místech dnešní botanické zahrady Na Slupi. Správně bych měl říci zahrady České společnosti pro zvelebování zahradnictví v Praze. J. Fiala byl člověk mající naprosto perfektní přehled o tom, kdo, kde, jak, kdy či odkdy je zahradníkem v Rakousku Uhersku a okolních státech. Vypovídá o tom například korespondence spisovatelky Boženy Němcové, kde Fiala radí jejímu synovi Karlovi, který se u něho vyučil, do které zahrady se má jít ucházet o místo. Kde se naučí něčemu novému v řemesle, v které zahradě cizí jazyk.

Další zajímavá, dochovaná, korespondence dokazuje i Roezlův dokonalý přehled o zahradách a zahradnících celé Evropy. Jedná se o tři desítky dopisů psaných roku 1884 Theodorem baronem Hrubým z Jelení (1826-1914) Benediktu Roezlovi. Baron Hrubý vlastnil v Červených Pečkách u Kolína jednu z největších evropských sbírek orchidejí. B. Roezl ji opakovaně navštívil a byl také tím, kdo zprostředkoval, aby se o červenopečské orchideje začal starat jeden z nejlepších evropských pěstitelů orchidejí, český zahradník Vincent Faus (1858-1902). Zmíněná korespondence uvádí i takové podrobnosti, jako jsou podmínky, za jakých podmínek baron Hrubý V. Fause přijme. Dokonce dopisy řeší konflikt: přestože Fausovi měl příslušet samostatný pokoj, musel po nástupu bydlet s jakýmsi adjunktem, což se mu nelíbilo.

Nejen zmínění J. Fiala a B. Roezl měli výborný přehled o zahradním umění a zahradnících Evropy. I mnozí další čeští zahradníci věděli, kdo na co je expert a v které ze zahrad je zrovna zaměstnán. A to bez mobilních telefonů, bez faxů, bez internetu, bez e-mailů.

Nebylo jich prostě málo?

To bych neřekl. Samozřejmě na pomyslné špici napočítáme třeba jen deset, dvanáct patnáct zahradníků. Ovšem přehled museli mít i o dorůstající nové generaci. Učedníci se u nich točili. Po určité době mladý, vyučený zahradník pracoval postupně v několika významných zahradách. V Praze například v Salmově zahradě, Klamovce, botanické zahradě na Smíchově, nebo v již zmíněné Společenské zahradě. Všichni, kteří se později dostali do popředí, nějakou dobu alespoň v jedné z těchto zahrad působili. Nehledě na to, že byli třeba i v císařské zahradě ve Vídni. Byly lokality, kde se začínající zahradníci prostě objevovali, třeba v Turnově v zahradnictví Korselt a spol. (později firma V. Maška), v zámecké zahradě v Děčíně u Franze Jossta a mnohde jinde.

Vandrující zahradničtí příručí vystřídali třeba tři, pět zahrad za své studijní období. Musela to být opravdu líheň nových zkušeností. Před první světovou válkou se jedním z míst, kde se soustředilo mnoho českých zahradníků, stala Vídeň.

V roce 1908 byl vydán adresář zahradníků Rakouska Uherska, ve kterém má Vídeň samostatnou kapitolu. Zde jsou zahradníci podrobně rozděleni na okrasné, obchodní, zelinářské a ovocnické. Mnohé z příjmení jsou zde ryze česká. Vídeň byla Mekkou, takže kdo něco znamenal, se tam mihnul. Buď na začátku své kariéry anebo na konci. Třeba Anton Jellinek (1819-1897) – zahradník císaře Maxmiliána, který poté co císaře zabili (v Mexiku 1867) zanevřel na službu u císařského dvora a stal se bchodním zahradníkem ve Vídni.

Vraťme se ještě k Roezlovi? Jak vlastně začal? Co ho k tomu dovedlo? Byl to jen jeho dobrodružný život? Jak se stal lovcem orchidejí?

On poznal orchideje v děčínských zámeckých zahradách. Vyučil se u otce Vincenta (1798-1875) v Pátku nad Ohří, kde bylo zahradnictví premonstrátského kláštera. První jeho kroky jej po vyučení vedly do zámeckých zahrad hraběte Franze Thunn-Hohensteina v Děčíně. To už bylo zahradnictví plné exotických rostlin, zdaleka nejen orchidejí. Jako příručí se tam dostal relativně snadno na něčí přímluvu. Příručí obecně hodně migrovali. Když byl někdo rok na místě, možná to bylo i dlouho. Pro majitele zahrady to byla levná pracovní síla za stravu a byt. Pro mladého zahradníka možnost dostat se do prestižní zahrady. Tedy něco, co ho pozdvihlo výš.

Oni ho mohli ovšem také poměrně snadno vyhodit, ne? Navíc s rizikem že nedostane doporučení.

Ano, to nebyl asi vůbec problém někoho vyhodit. Takhle to fungovalo.

Takže se můžeme dohadovat, že právě v Děčíně pětadvacetiletý Roezl propadl exotické květeně?

Ano. Je to velmi pravděpodobné. Předtím se s exotickou květenou prakticky potkat nemohl. Byl to však začátek. V dalších letech putoval po dalších evropských zahradnictvích: Telč v Čechách, Riga v Rusku, Medika v Haliči (dnes Polsko),  Gent v Belgii. V Gentu roku 1846 nastoupil do zahradnictví Louise B. van Houtteho (1810-1876), což jej posunulo o další kousek dál. Už jen proto, že majitel, Van Houtte před založením svého zahradnictví cestoval po americkém kontinentu a sbíral exotické rostliny. Jeden z Roezlových současníků po letech vzpomínal, že právě v Gentu došlo k Roezlovu rozhodnutí poznat exotické rostliny v jejich domovině. Nestačilo mu je pouze pěstovat, i když i v tom byl velmi zdatný. Již Už však předtím, než nastoupil do gentského zahradnictví, při svém pobytu ve Vídni v roce 1843, byl doporučen za člena expedice do Jižní Ameriky. Ta se však neuskutečnila. Ve Vídni měl tehdy to štěstí, že pracoval v zahradě barona Carla Alexandera A. von Hügel (1795-1870), zakladatele vídeňské zahradnické společnosti. Už tehdy byl „u toho“, přímo v centru dění.

Pokud ho pobyt v Děčíně tak rychle exportoval do natolik exkluzivního prostředí, pak zřejmě musel prokázat nějaký talent?

Nepochybně. Například v zahradnictví Van Houtteho se stal z řadového zahradníka vrchním zahradníkem. Byl už tehdy považován za jednoho z nejlepších. Už od působení v Telči roku 1844 byly známy jeho úspěchy v pěstování konkrétních rostlin. Dokonce mu to i solidně finančně vynášelo.

Na svou první cestu vyrazil kdy?

Obvykle se uvádí rok 1854, někdy 1855. Zřejmě někdo, někdy, něco špatně přepsal. Dochoval se však opis dopisu ze srpna roku 1855, uvádějící vše na pravou míru. V dopise popisuje příteli v Gentu, jak vypadalo jeho putování z Evropy do Ameriky v předchozích pěti měsících a jak se následně usadil v Mexiku. Založil si tam zahradnictví, coby své živobytí a z něj postupně podnikal čím dál delší cesty do okolí – za sběrem rostlin a jejich exportu do Evropy. V lednu roku 1868 přišel v Havaně, při předvádění stroje na spřádání ramie, o levou ruku. Rekonvalescenci prodělal v Mexiku, kde posléze své zahradnictví přenechal příbuzným, kteří za ním mezitím dojeli. Během pár následujících let procestoval Ameriku od britské Kolumbie na severu až po peruánskou Limu na jihu. Tehdy získal zvučné jméno jako sběratel exotických rostlin a odborník na jejich export do Evropy. Na pár měsíců se ocitl v Evropě, navštívil rodinu a zejména obchodní přátele. A na dva roky zase odjel do Ameriky. Na své cestě ale již navštěvoval jen místa a naleziště, která znal. Poté se znovu, na krátkou dobu, vrátil do Evropy a pak znovu napříč severní Amerikou, dále do Mexika a po dvou letech domů. Ty cesty již vykonal pouze s pravou rukou.

O jeho přádelním stroji se vypráví dost hrozivá nařčení, co je na nich pravdy?

On se pokusil zpracovávat ramii. Pěstovat jí ve velkém a začít jí spřádat. Stroj na její spřádání byl dokonce jeho vynález, podnes je v USA evidováno číslo Roezlovi uděleného patentu. Existuje teorie, že laciné zpracování ramie vadilo jakési tehdejší lobby majitelů bavlníkových plantáží. Hovořilo se dokonce o sabotáži. Nicméně tyto zprávy se objevily až v 50. letech 20. století. Například v článku nazvaném Čech proti Wall Streetu, z roku 1949, je Roezlova socha na Karlově náměstí vyzdvihována jako jediná socha dělníka v Praze – tak jak se v téhle době s podobnými tématy operovalo. Každopádně mu zmíněný stroj poškodil levou ruku natolik, že mu byla ihned amputována. Jedna zpráva dokonce hovoří i o tom, že ji v Havaně pohřbili na tamním hřbitově.

V časopise Flora pak vydává poměrně detailní popisy ze své poslední cesty…

Vydal v roce 1883 dva. Jeden popisoval jeho poslední cestu Mexikem na přelomu let 1874 a 1875. Druhý, vycházející na pokračování v letech 1883 a 1884 pod názvem „Rostliny mnou v severní, střední a jižní Americe objevené“ popisuje jednotlivé druhy rostlin. Jeho „objevil“ vzbuzuje otázku, nakolik je objevil pro vědu, jako nové rostlinné druhy, či pro zahradníky z principu jejich pěstění. Některé jím „objevené“ rostliny byly známé již několik let či desetiletí. Nikdo je ale neuměl pěstovat. Některý z vědců je kdesi nalezl, popsal a přivezl jako herbářovou položku, ale od té doby je však nikdo v Evropě naživo neviděl. Podle současníků měl Roezl neuvěřitelnou paměť a rostlinu mu stačilo vidět jednou a dokázal jí popsat i rozlišit. Důležité však bylo, že s rostlinami posílal i zprávy, kde byly sebrány, včetně popisu lokality i s přírodními podmínkami. Což on jako zahradník vnímal a věděl.

Což bylo neobyčejně cenné pro následné pěstování a hlavně obchodování

Byl to byznys a on byl velký byznysmen. Někdy až brutální. V Británii, u firmy Sander, se zachovalo několik desítek dopisů, které psal B. Roezl i jeho následovníci. Jejich obsah má mnohdy podobný podtext: „strýc neposlal peníze, máme nedostatek financí, pošlete peníze“. B. Roezl byl velmi šetrný a snažil se snad snížit náklady na minimum. Ale aby mohli „lovci orchidejí“ pokračovat v práci, tak prostě peníze potřebovali. Je neuvěřitelné, jak to tehdy fungovalo. Někomu se musel dát šek a ten ho musel předat někomu dalšímu a ten jej poslat obchodnímu partneru za moře a tak pořád dál.

Také to byl obchod s nesmírným rizikem, při tehdejších možnostech dopravy, časových prodlevách?

Posílání rostlin z tropů do Evropy bylo obecně složité, už proto, že odesílatel nevěděl, jestli rostliny adresáti dostali či nikoliv. Když Roezlův synovec Eduard Klaboch posílal zásilku rostlin, v každé byl přiložen seznam očíslovaných beden s pečlivě popsaným obsahem. Problém byl v tom, že bedny přicházely na přeskáčku. Bylo velmi vysilující a složité neustálé sledovat co v Anglii obdrželi, co ne a co je třeba poslat znovu. Která zásilka vůbec nedošla. V kterých bednách co cestou zahynulo. Nutno přiznat, že v tom však byl systém. A hlavně, byla to nepředstavitelná čísla. Příkladem může být zásilka 42 beden zaslaných Eduardem Klabochem do Anglie v srpnu roku 1876 obsahující 7732 kusů rostlin. Největším počtem, 4100 kusy zde byla zastoupena orchidea Oncidium cirrhosum (synonymum?)

Ve svých textech z dnešního pohledu až rabiátsky tvrdě popisuje vytěžování lokalit ve spolupráci s domorodci, kdy Roezl vypíše ceny a vykupuje ve svém stanu…

Ovšem píše to on anebo jsou to články psané o něm? To je třeba rozlišit. V roce 1892 (sedm let po Roezlově smrti) vyšel článek, psaný Antonínem Dittrichem (přední pražská zahradnická rodina) coby vyslechnuté vyprávění. Jiní zahradníci později těmto tvrzením oponovali, že také byli Roezlovi přátelé a nikdy od něj takové příběhy neslyšeli. Každopádně jenom počty, které jsou uvedeny v seznamech, jsou obrovské. Z dnešního pohledu je to jistě kontroverzní. Pravdou je, některé jím popsané lokality jsou dnes zastavěné, existují zde například chudinské slumy. Benedikt Roezl lokalitu sice tehdy vydrancoval, ale stejně by tamní rostliny nepřežily další století. Obecně vzato, ačkoliv úmrtnost byla velká, spoustu rostlin objevil on i jeho následovníci pro zahradnický svět a samozřejmě i pro další množení a rozšíření.

A jak si vedl Roezl po stránce materiálního jmění? Podařilo se mu něco nastřádat?

Byl majitelem domu na Smíchově. Po svém definitivním návratu do Čech je oficielně uváděn jako majitel realit. Zdá se, že na tom nebyl špatně.

Byli kromě synovců Klabochových ještě nějací dědici jeho plodů práce?

Děti neměl žádné. Alespoň oficiálně ne. V jednom kontroverzním článku se naznačuje v této souvislosti například jeho mexické působení, ale žádní jeho potomci nejsou doloženi. Měl šest sester. Tři z nich přijaly jeho pozvání do Mexika a natrvalo se zde usadily. Sběrem rostlin na americkém kontinentu se nejprve s ním a pak i samostatně živili tři jeho synovci. Synové dvou jeho sester. Na jeho radu a přímluvu sbíralo rostliny na mnoha exotických místech světa nejméně sedm českých a moravských zahradníků.

Benedikt Roezl se zasloužil také o vznik obrazové dokumentace rostlin, především orchidejí. Zaměstnával totiž malířku rostlin Katy Maškovou-Buškovou (1857-1938) vytvářející věrné obrazy rostlin například ze sbírek Theodora barona Hrubého z Jelení v Červených Pečkách, či kníže Kamil Josef Idesbald Filip Rohana (1800-1892) ze skleníků zámku Sychrov.

Fungovalo to tak: baron Hrubý kupoval orchideje a občas mu vykvetlo něco nečekaného a neurčeného. Vzal stvol, zabalil do krabice a poslal Katy Maškové-Buškové do Prahy. Ta jej namalovala, obvykle ve dvou vyhotoveních, jedno pro barona nebo Roezla a druhé putovalo do Vídně profesoru Heinrichu Gustavu Reichenbachovi (1823-1889), který na základě vyobrazení rostlinu popsal. Obrázky následně přebíraly evropské zahradnické, či botanické časopisy. Je však škoda, že nepřízní osudu se originálů obrazů Katy Maškové-Buškové dochoval jen malý zlomek.

Roezl měl v Anglii nepochybně dobré jméno, nedávno v prestižní publikaci „Plants and People“ je uveden v podstatě jako jediný Čech

To se dostáváme opět k jeho pomníku. V zahraničí již za svého života i je tomu tak podnes, zůstává velkou personou. Uznávanou, byť kontroverzní. Ty vysoké počty rostlin se u něj přeci jen objevují. Vzpomeňme je, kolik orchidejí nese jeho jméno, ať už platných nebo neplatných. Najdeme jich mnoho s přídomkem „roezli“ či „benedikti“ a dalších. Je jich opravdu nepočítaně.

Přezdívka „Don Benito“ vznikla v mexickém prostředí?

Vychází z Roezlova Jména Benedikt. Nebyla to jediná Roezlova přezdívka. Další byla také Mrzák vycházející z jeho zranění.

Musel se také naučit minimálně anglicky a španělsky?

Uměl plynně šest evropských jazyků a velmi obstojně pět indiánských nářečí. A v několika dalších zvládal základní komunikaci. Lingvista byl nepochybně výborný.

On toho po svém návratu do Čech před svou smrtí poměrně hodně stihl. To musela být štika v tom našem zahradnickém rybníčku?

Vůbec bychom neměli mluvit o Čechách, ale o Evropě. Byl porotcem na výstavách v Petrohradě, v Kolíně nad Rýnem, v Paříži. Často cestoval k F. Sanderovi do Anglie. Běžně do Vídně. Evropa pro něj byla malá. Dokonce Archiv Národního muzea vlastní jeho pas vystavený v roce 1884 pro cestu do Petrohradu, kde byl ruským carem Alexandrem Třetím dekorován Řádem svatého Stanislava.

Je pak s podivem, že se Prahy vůbec vrátil a neusadil se někde třeba ve Flanderské oblasti?

To je pravda. Ovšem pohybujeme se v devatenáctém století, takže pojem „Čech“ pro něj asi dnešním způsobem nefungoval. Byl tady doma. Mohl zůstat i v Mexiku kde měl zbytek rodiny. Část byla ale i v Čechách. Je otázkou, kde pro něj skutečně bylo doma a kam se vracel. Myslím, že se především vrátil do Evropy. Věděl, že ve svých padesáti letech už v tropických oblastech nezvládne tolik jako předtím. Rozhodně fungoval až do konce. Měl v smíchovském domě i malý skleník s orchidejemi.

Zemřel nemocen? Nebo co bylo příčinou smrti?

Zemřel 14. října roku 1885 ve věku 61 let. Matriční zápis uvádí jako příčinu smrti rakovinu střev. Zemřel na Smíchově, kde proběhla i první část pohřbu. Druhá se konala v Panenském Týnci, kde byl uložen do hrobu svého otce. V souvislosti s Roezlovým pohřbem jsou zmiňovány dva příběhy smutečních věnců. První z nich nechal svázat a na rakev položil baron Theodor Hrubý z Jelení. Věnec byl celý z orchidejí. Na tehdejší dobu to bylo téměř nepředstavitelné. Přeženu-li to, tak nikdo by si podobným orchidejím nedovolil utrhnout jediný květ, natož svázat z nich věnec. To bylo v té době něco nemyslitelného. Druhý věnec, mířící na Roezlův hrob z Francie, nikdy nedorazil. Necelý měsíc po Roezlově pohřbu přišlo Františku Thomayerovi oznámení od jeho přátel z Francie o zaslání skvostného, orchidejového věnce. Iniciátory byly významní francouzští botanici. Květy orchidejí do Paříže zasílali zahradníci z mnoha míst Francie. Poté, co byl na počátku prosince věnec z Francie odeslán, byl zadržen na hranicích s tím, že odesilatelé předem nezaslali žádost o export rostlin. Navzdory snaze jak z francouzské, tak i české strany o včasné vyřízení potřebných povolení věnec v „péči“ celních úřadů zvadl a byl vyhozen.

Takže Roezlův pohřeb byl vlastně takovým žijícím důkazem toho, jaký význam měl pro středoevropské prostředí?

Ano, proběhl v Praze na Smíchově, v kostele sv. Filipa a Jakuba a pak byla rakev převezena do Panenského Týnce, jak jsem zmínil. Tím bychom mohl říct, že jeho příběh končí. Ale jak je dnes patrno ze zájmu o jeho pomník, další příběh v té chvíli začal.

Lidové noviny 14.května 2016