Vysazeno
Zdědit sad byl opravdu jenom začátek.
Ve svahu nad vsí jsou aleje mezi poli odnepaměti. Ovšem na císařských otiscích je nenajdete. Schwarzenberský správce je sem vysadil patrně tak někdy v sedmdesátých letech devatenáctého století anžto jako zkušený hospodář zřejmě pochopil, že ty nátrže v polích mají svou příčinu. Tehdy v údolí vzkvétaly uhelné malodoly.
V roce 1908 zřejmě hodně pršelo, protože svah se dal do pohybu a aleje posunul do pozoruhodných esíček, v kterých zůstaly podnes. Když se můj pradědeček stal dílem pozemkové reformy majitelem dílce zbytkového statku, vinula se mez s alejí středem výměry jako had. Dědeček potom na horní a dolní hranici tohoto pozemku založil dvě aleje. Jednu před válkou, druhou po válce. Panskou alej nechal dožít až v průběhu šedesátých let postupně padla do poslední třešně. Bylo mu jí prý velice líto.
Tyto aleje nikdy nepopadly družstvu a vždy se nám je podařilo udržet. Dva a šedesát stromů se nedařilo vždy udržet ačkoliv se různě dosazovalo díky štěpařské činnosti dědy a později strýce. Te na začátku devadesátých let přistoupil z malé části k obnově a v duchu tehdejší úrovně poznání vsadil na nižší tvary. Naštěstí jde jen o několik stromů, které dostaly tuze zabrat během přísušků v letech 2015-2018. Před pár lety aleje připomínaly vylámané zuby. Třešně se rozpadají před očima, jedno Panenské padlo a druhé se rozštíplo vedví. Zůstalo pár desítek jabloní, tři hrušky, moderní dosadby, pár nahodilých semenáčů ořešáků, mladší třešeň a houfec švestek v zádech meze. Mraky šípků a ostružin.
Je ráno, den D, vlastně den S, kdy vysadím svůj sad. Přijíždíme ve čtyřech lidech s nakladačem, kůly, stromky, kostkou na vodu a předsevzetím. Několik let úvah a půl roku shánění rostlin se najednou zdá jako zcela bezvýznamná epizodka. Všechno je vymyšlené. Místo schwarzenberského hada vzniknou dvě další řady. Dědeček měřil velice přesně a to nás zavazuje. Ačkoliv nás geodet na první dobrou poslal k šípku, domácí příprava se vyplatila. Vytyčujeme jednu osu a prvních pár děr, aby se pokop zabavil. Mašince to jde ale tuze dobře, kope díry jednu za druhou a my se máme s pásmem a měřícím kolečkem co otáčet. Slunce se rozhodlo si na nás posvítit.
Když doměřujeme horní osu, zdá se nám, že konec trochu ujíždí. Nechávám vykopat tyhle jámy trochu větší, ať máme vůli. Teprve kůly totiž ukážou, jak moc dobří nebo špatní jsme byli. Přece stromy musí lícovat ne? Hm, ne tak úplně. Štěpy jsou z pěti různých míst a některé vypadají velice dobrodružně. Naproti tomu kůl je jeden jako druhý. Pěkně se naběháme, než nám to začne pořádně lícovat a vypadat jako řada. Den uteče jako voda. Vykopané jámy nových alejí i pro dosadby do starých. Dvě řady kůlů připravených na zatlučení. Honza je zkušený mazák a dvanáct se jich zatluče ještě dnes. On dobře ví, co nás zítra čeká. Kluci odjíždějí za tmy. Svítíme si autama na úklid. Druhý den jsme už jen dva a úkol je jasný. Dostat do země ty největší stromy, které to nejvíc potřebují. Do večera se nám povede jich udělat třicet. Tomu bagříku šly ty jámy kopat úplně báječně a stromy nepochybně docení tu krásnou prostornou rýhu. Někdo jí ale teď musí zaházet a drny kladou velký odpor. Je to spíš stavebnice. Slunce peče a kořeny osychají v jamách. Trochu je usadíme a pak jedeme další kolo. Ten den odjíždíme také až v noci. A není poslední. Další desítky stromů posadit o týden později a zahazovat, zalévat. Dotlouct kůly, úvazky, drátěnky. Ty zvětšené jámy na konci řady, to byl nápad! Ty hrušky se budou mít.
Vyšlo 22.května 2023 v časopise Echo.