Žáci vypěstují, kuchařky uvaří
Nahlédneme –li do prvního ročníku časopisu „Školní zahrada“ z roku 1906, budeme se zřejmě hodně divit. Z dnešního pohledu jakoby zahrada byla především vizitkou školy a stejně důležitým dějištěm výuky jako sama budova. Původně šlo o přílohu Českých zahradnických listů, ale titul se brzy osamostatnil a už jeho sama existence svědčí o tom jakému zájmu se tehdy školní zahrady těšily. O čem se v takovém časopise mohlo psát? Co byly tehdejší témata školních zahrad?
Plátek si především klade za úkol školní zahradnictví povznést a kvituje fakt, že na různých zahradnických kursech je účastníky ze tří čtvrtin právě učitelstvo. Apeluje na dostatek literatury a hlavně dostupnost rostlin nutných k výuce. Nabádá dokonce místní politiky a c.k. úřednictvo aby konalo vycházky do vzorných zahrad a tak podporovalo dobrý příklad. Nemenší pozornost se pak věnuje výchovné stránce. Hovoří se zde o výchově k estetice, harmonické vzdělávání ba dokonce i o náboženství. V prvé řadě ovšem o práci: „ Zákon práce dán je světu, bez něho by všecken život na zemi zašel. Styděti se za práci, nebo dokonce se jí štítiti, jest zašlapávati první a nejdůležitější záhon přírody v prach, toť žíti proti přírodě, toť jistý druh sebevraždy.“ Natolik měli naši předkové jasno.
Co bylo součástí tehdejších školních zahrad a jak vypadaly? Možná nás překvapí, že právě toto téma najdeme v pracech nejznámějších tehdejších zahradních tvůrců. Prakticky všechny slavná jména doby před první světovou válkou i po ní se školní zahradě věnovala. Za všechny například Alois Kulišan, Josef Vaněk (svého času redaktor zmíněného časopisu) nebo první česká zahradní architektka Zdenka Košáková. V dochovaných projektech, propracovaných do nejmenších detailů, vidíme tehdy obvyklou kombinaci vekovních ploch školní zahrady, která sloužila jak ke cvičení, tak i k výuce zahradnické. Najdeme tu například ovocný sad se včelínem, zelnici, pařeniště, studnu s vodní nádrží, ozdobné záhony, treláže s růžemi, botanické oddělení a samozřejmě kompost. Mezi celou řadou autorských řešení školních zahrad byly samozřejmě i vzorové úřední. Najdeme tak například schema pod názvem „ Návrh správného šestiletého postupu hospodářského ve školní zahradě, spracovaný dle instrukcí veleslavné c.k. zemské školní rady číslo 9801“
Například v Sadské měli k zahradě řádné instrukce: „Pěstuje se zelenina dle osnovy škol belgických, tj. každé třída od třetí občanské počínajíc pěstuje dva druhy, takže průběhem šesti let pozná žák kulturu všech druhů. O pracích a pokusech konají se záznamy do sešitů, jež s sebou nesou žáci do vyšších tříd. V odděleních chlapecké školy pěstují se rostliny průmyslové, pícní, užitkové a jedovaté. Na odděleních dívčích pak rostliny lékařské, kuchyňské a ozdobné.“
Jak vypadají školní zahrady dnes? Předmětem „pěstitelské práce“ dokázaly soudružské dekády znepříjemnit docházku lecjakému školákovi a mimořádně otravná forma výuky hraničí někdy až s otročinou „na cizím“ zanechala brázdu odporu v mnohém z Husákových dětí. Odpor rodičů i pedagogů vedl k všeobecnému úpadku a mizení „pozemků“. Jenže skrze získávání dovedností a společenského posunu ve vnímání životního prostředí se výuka pěstitelství dostává znovu do hry.
Téma školních zahrad začalo ve společnosti rezonovat před několika lety a postupně nabírá na síle. Zprvu byla patrná změna uvažování a filosofie výchovy jen okolo mateřských škol. Jak se ovšem tato generace posouvá dále do základních škol, mění se podmínky i zde a rodiče kladou otázky, které nemusí být některým ředitelům příjemné. Řada škol své zahrady pozbyla anebo je užívá jiným způsobem. Podobně je tomu i se skleníky a pařeništi. Z dotazníku výchovně vzdělávacího centra Chaloupky vyplynulo, že z 921 škol má 83% zahradu a většina z nich ji využívá hlavně k výuce pěstitelských prací. Tři čtvrtiny škol však na dotazník vůbec nereagovaly. Potěšující je zjištění, že existují i školy, které po pozemích naopak touží.
Iveta Machátová z Chaloupky o.p.s. to vidí zejména na personální úrovni: „Zabýváme se problematikou školních zahrad asi od roku 1994 a za tu dobu mám hlavně poznatek, že vše o lidech. Ale to není nic nového a překvapivého.Základní školy mají předmět nazvaný Praktické činnosti, pod který se ukrývá vše – od pěstitelských prací po vaření ve školní kuchyně, práce v dílnách. Pokud škola má zahradu a člověka, který je ochoten a schopen na ní učit pěstitelství, tak se tak činní. Nyní je dobrý trend na podporu udržení a využívání zahrad – neslouží jen k pěstitelským pracem, ale je to taková venkovní učebna pro co nejširší škálu předmětů a pro volnočasové aktivity.“ Sdružení pořádá semináře na téma Praktická péče o školní zahradu s využitím prvků přírodních zahrad a s týmem zkušených pedagogů, kteří léta učili právě pěstitelství, vydaly skripta Praktická péče o školní zahradu společně se žáky.
Stanovisko odboru Ministerstva školství tyto skutečnosti potvrzuje: „Ano. Pěstitelské práce jsou součástí vzdělávacího oboru Člověk a svět práce Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). Jeho vzdělávací obsah je na 1. stupni rozdělen do čtyř tematických okruhů (Práce s drobným materiálem, Konstrukční činnosti, Pěstitelské práce, Příprava pokrmů), které jsou pro školu povinné.
Na 2. stupni je tento obor rozdělen do osmi tematických okruhů: Práce s technickými materiály, Design a konstruování, Pěstitelské práce a chovatelství, Provoz a údržba domácnosti, Příprava pokrmů, Práce s laboratorní technikou, Využití digitálních technologií a Svět práce.“
Přitom rozsah si víceméně určuje sama škola. Ministerstvo školství stanoví pouze takzvané výstupy pro předmět „pěstitelské práce“ , které se odehrávají pouze na poměrně fádní a obecné úrovni: „žák provádí jednoduché pěstitelské činnosti, samostatně vede pěstitelské pokusy a pozorování“ případně „žák volí vhodné pracovní postupy při pěstování vybraných rostlin“.
K povinnosti škol vyučovat předmět „pěstitelské práce“ v nějaké skutečné podobě na pozemích školy se pak Ministerstvo školství staví rezervovaně: „Pěstitelské práce jsou povinné pro všechny školy. V praxi záleží na možnostech školy zajistit pro žáky praktickou část výuky – zda to je na pozemcích školy, ve skleníku, či v nějakém improvizovaném prostředí, záleží na škole.“
K těm, kteří chtějí současnou praxi změnit, patří i Nadace Proměny Karla Komárka. „S programem Zahradou hrou jsme začali před pár lety a zaměřili jsme se hlavně na ty nejmenší. Městské děti potřebují daleko víc kontaktu s přírodou, a protože spoustu času tráví ve školkách, chtěli jsme jim vhodné prostředí vytvořit právě tam,“ přibližuje principy programu ředitelka nadace Jitka Přerovská. „Chceme, aby děti nebyly jenom pasivními pozorovateli, ale aby se staly spolutvůrci svého světa. Díky tomu, že se mohou podílet na plánování, samotné proměně i následné péči o novou zahradu, upevňují si vztah k místu, kde žijí, učí se odpovědnosti. A my pevně věříme, že chuť a odhodlání měnit okolní prostředí k lepšímu si s sebou nesou i dál a že tak vychováváme budoucí osvícené uživatele i tvůrce veřejného prostoru,“ doplňuje Jitka Přerovská.
S podporou tohoto programu vzniklo již několik školních zahrad, například vůbec první česká logopedická zahrada u školy Don Bosco v Praze 8, nebo zahrada u Fakultní MŠ se speciální péčí Arabská v Praze 6, kde rozlehlou zahradu proměnili v symbolickou cestu do světa, na které se děti učí samostatnosti. Na letošní podzim nadace připravuje už třetí exkurzi po dobrých příkladech školních zahrad.
K ideálnímu stavu má ale úroveň pěstitelských prací daleko. Stačí se zeptat rodičů. Jitka Müllerová popisuje vlastní zkušenost: „na naší vesnické škole děti pěstitelské práce ( a ani dílny) nemají, škola pozemky prodala. Školka chodí k nám na zahradu na „exkurze“, kde děti často poprvé v životě vidí jak rostou brambory, mák, obilí, běžná zelenina a bylinky. Dost tristní na to, že naše obec má cca 1.000,- obyvatel a většina bydlí v RD“. Jsou tu ale i negativní reakce některých rodičů, zmiňuje je například Pavla Lorenzová: „Na zastupitelstvu jsem slyšela historky o anonymech do školy, po tom, co si učitelé dovolili poslat žáky pracovat na pozemku, že je zotročují a proč by prý měli pracovat na cizím. Většinou vidím žáky vyšších ročníků hrabat trávu, učitele stříhat keře a žáky odvážet větve a okopávat spáry chodníků, že by něco pěstovali nevím.“. Jasný názor má i Jana Syrová: „Státní škola u nás ve vsi (600 obyvatel) pozemky zrušila (prostor by byl) se slovy „kdo by se vo to staral“ … čili nezájem a nechuť ze strany pedagogů. Své syny do státního kolchozu nedávám, platím soukromou školu. Proč to někde funguje a jinde ne, je pouze v přístupu pedagogů, v ničem jiném.“ Otřesnou zkušenost získala Eva Kopecká „Moje dcera na prvním stupni ještě zažila vyprahlou zahradu, kde se žáci s nevalným úspěchem pokoušeli vypěstovat rajče. Zahrada byla zrušena a při pěstitelkách na druhém stupni žáci obcházeli květináče na chodbách a vybírali z nich odpadky. Syn chodil do školy, která přebudovala zahradu na hřiště s umělým povrchem. Ve třídě pěstovali v truhlíku nebo v květináčích hrách, fazole a řeřichu, ale jen na prvním stupni.“
Řada rodičů má ale zkušenosti naprosto opačné a povzbudivé. Například Kateřina Pospíšilová: „Syn chodí do školy na okraji Prahy, na pozemku školy jsou užitkové záhony, kde je i snaha něco vypěstovat se střídavým úspěchem, ale třeba pažitku a petržel myslím i využívají ve školní jídelně. Mají i pařníčky, tam toho teda myslím moc nebývá, také komposty, ty využívají hojně. Děti dělají co je zrovna třeba, moc systém v tom teda není, ale snaha je. Nově jsou i okrasné záhony a louka pro opylovače, brouky atd. pro pozorování a tak.“. Podobně to vyznívá i slovy Anny Matlové pro školu v Přerově nad Labem: „Moje děti mají na školní zahradě záhonky, pěstují hrášek, ředkvičky, množí pokojové květiny řízky, sejou velikonoční osení a už je také zasazeno pár ovocných stromů z programu „Studijní zahrada“, ještě minulý rok zde při škole fungoval i zahradnický kroužek, je to malá vesnická škola, skvělé učitelky a děti to baví, je to prima.“. Pavla Maršalíková Dratvová zná také jeden pozitivní příklad „V Rajhradě mají volitelné kroužky chovatelské a přírodovědné. Něco i pěstují, ale hlavně se starají o kozy, ovce, slepice, králíky na školní zahradě a děti to baví. Mají skvělou paní učitelku.“ I Šárka Weberová vidí kolem sebe dobrý příklad: „Školní sad ZŠ Vybíralova, mají tam sad i skleníčky, produkční záhon i okrasnou část. Celé to stojí na iniciativě jedné paní učitelky. Nejzajímavější na tom celém ale je, že něco takového existuje uprostřed pražského sídliště – Černého Mostu.“
Jak je patrno, volnost daná neurčitými osnovami naráží na zodpovědné či nezodpovědné majetkové chování vedení školy i na konkrétní pedagogy ochotné či neochotné aktivně učit předmět náročný na znalosti i přípravu. Nemůžeme to nechat ale jen na nich, protože případy rodičů, které si nedokáží představit, že by jejich děti někdy pracovaly, budou bohužel docela četné. Každopádně existují i školy, kde jsou děti ze školní zahrady doslova nadšené. Jednou z nich je Masarykova základní škola v Plzni, kterou řídí Antonín Hermann: „Naše školní zahrada byla dlouhodobě pronajata od kláštera dominikánů, ale nebyla využívána až do roku 2012. Pak se 9. třída přihlásila do plzeňské soutěže Kreativní demokratická škola – pěstuj prostor s projektem „Klášterní zahrada“ a pod vedením paní učitelky Mgr. Aleny Meiserové zvítězila. Dnes už má každý ročník svůj vyvýšený záhon, na práci a pěstování se podílejí všichni žáci školy. Výpěstky je možné užívat až od letošního jara, takže letošní osevní plán počítá s bylinkami a zeleninou, které bude možné využít ve školní kuchyni. Všichni se již těší na koprovou omáčku z čerstvého „školního „ kopru. Pravidelně se účastníme „Víkendu otevřených zahrad“ s názvem Bylinky v zahradě. V rámci této akce vystavujeme každoročně okolo 90 léčivých rostlin a bylin. Každoročně přivítáme více než 2.000 návštěvníků.
Akci by nebylo možné uskutečnit bez pomoci a pochopení zejména kláštera dominikánů, plzeňské radnice, ÚMO Plzeň 2 a Nadačního fondu Zelený poklad.“
Je vidět, že to jde, když se chce. Použití výpěstků žáků ve školních jídelnách, zmíněné panem ředitelem Hermannem není zdaleka tak běžné, jak by se zdálo logické. Nicméně stanovisko Hlavního hygienika ČR v tomto směru je jednoznačně pozitivní zprávou: „V provozovnách školního stravování lze k přípravě pokrmů použít výpěstky ze školních zahrad pokud bude s těmito produkty nakládáno v souladu správné hygienické praxe a bude zajištěna jejich sledovatelnost, tzn. bude vedena evidence v rozsahu – druh produktu, množství, místo původu, datum odběru a současně bude zajištěno, že uvedené produkty budou čerstvé, mechanicky nepoškozené a bez známek kažení.“
Stačí tedy naučit žáky řádné papírovat, což se jim bude v životě jistě hodit, a mohou už dokonce jíst i to, co si sami vypěstují.
Lidové noviny 23. a 24. dubna 2016
