Záhon: Kráska a zvíře
Kvetoucí záhon se stal výrazivem tvořivosti jednotlivce a je jím vlastně již po staletí. Jakkoliv začíná jeho nejzazší historie řádkem mrkve stejně jako chudobek, člověku je prsť plátnem a rostlina barvou. Do svého obrazu vědomě zapojujeme přírodu a jsme tím, kdo spouští stroj času okamžikem výsadby. Po staletí jsme rostliny krotili k naší představě. Vzrušuje nás ale otázka, co se stane, když jim povolíme…
Článek Adriana Higginse „Ecological gardens are all the rage. But they also need to be pleasing to the eye“ (volně: Ekologické zahrady jedou. Potřebují ale také potěšit oko.) ve Washington Post, jemuž vévodí Anja a Piet Oudolfovi ve své zahradě v Hummelu na titulní fotografii, zdvihl vášnivou diskusi o „kráse“ záhonů. Právě „Dutch wave“, které je Piet vrcholem ledovce, určuje již druhou dekádu směr. Adrian si vypůjčuje práci jednoho z nejvýznamnějších teoretiků zahradního umění dnešních časů, Noela Kingsburyho, maje ho za kronikáře této nejvýznamnější síly zahradního umění dneška: totiž masivním užitím peren a trav zpodobnit přirozenou krajinu. Zamýšlí se nad cennou otázkou: „a co člověk?“ v záplavě ekologického smýšlení a snahou o vytváření rozličných bydlíků pro hmyz, obojživelníky, všežravce, starost o život opylovačů, životní prostor domácích druhů, zachycování vody a prachu. Odvážně navazuje „Dutch Wave“ na kořeny v práci Richarda Hansena, tedy vnímání a používání stanovištních okruhů rostlin. „Oudolf ovšem viděl Hansenovy definice jako dogma a vykročil z nich. Pracuje, jako mnoho umělců, vysoce vizuální a intuitivní cestou.“ cituje Kingsburyho.
Popisuje také estetiku Oudolfovo kompozic z časů velkých bloků jedné rostliny, ve srovnání s jeho nedávnými kreacemi matric, které jsou méně čitelné, ale nabízejí nespočet kombinací a efektů. Nepokrytě obdivuje fertilitu jeho práce, plány kreslené pastelkami uprostřed zahrady v Hummelu, kterou navštívil. Posunula jeho vnímání zatahujících rostlin, které byly esenciální pro celý obraz. Oudolf říká Kingsburymu“ „Objevil sem krásu ve věcech, které nejsou na první pohled krásné. Je cestou života skutečnou krásu najít“. V říjnu 2012 v německém Freisingu proběhla konference jako tribut k nedožitému jubileu Richarda Hansena. Piet Oudolf tehdy nabitému auditoriu řekl: „Neudělal sem nic jiného, než prodal lidem mrtvé kytky“.
Diskusní skupina Tonyho Spencera „Dutch Dreams“, která platí dnes za vroucí tyglík této módní vlny, samozřejmě Higginsovi vyprala prádlo. I zde se diskuse držela zejména tématu nahozeného titulkem, tedy proporcí mezi environmentálními tématy a estetikou. Jakkoliv většina poznámek míří k faktu, že environmentální benefity a estetika mají jít ruku v ruce, některé z nich nesou ale více než osobitý úhel pohledu.
Naomi Brooks píše: „Je tu jedna část, v níž se uvádí ´ačkoliv je ekologie důležitou částí jeho práce, není vlastně nejdůležitější´. Nesouhlasím. Piet Oudolf ví, které rostliny potřebují určitou půdu, světlo a další stanovištní podmínky, stejně jako zná jejich šíření a sociabilitu. Jeho díla by nebyla umělecky úspěšná, kdyby používal nevhodné rostliny v nevědomých proporcích. Design by umělecky nemohl uspět, kdyby nedbal na ekologii.“ To rozproudí zajímavou debatu, v které je rozbuškou post Andrease Wiedmaiera: „Jistě, dbá na ekologii, ale dost možná méně a méně. Namísto zdejší půdy užívá strojené substráty a nebere příliš zřetel na místní klima. Nové výsadby v jihozápadním Německu (Vitra Campus) o tom vypovídají. Rostliny jsou obvykle „podezřelé“, ale klima je příliš rozdílné od Hummela pro jejich užití v udržitelné podobě. Čechravy v horkém a suchém klimatu nejsou dobrá volba, ačkoliv Salvia x jamensis udělá dobrou práci.“ Tony Spencer mu smířlivě oponuje, že viděl výsadby v Delaware Botanical Garden a 85% rostlin bylo místních. Záleží tedy na projektu. Hezky cituje Cassiana Schmidta: „Všechny zahrady jsou ekologické“. V diskusi zaznívají cenné argumenty. Například, že i v malém Delaware jsou četné rozdíly a ne všechny rostliny se statutem „native“ jsou automaticky všude vhodné na území státu a klíč je často v obecné (ne)dostupnosti místních rostlin. Názorově se potácíme od „Příroda je všechno“ až k „Příroda neexistuje“. Aaron Fox vyzdvihuje citát Travise Becka, který zdůrazňuje přírodní procesy a sebe-organizující vzorce, pružné a adaptativní, stále se rozvíjející a měnící. Ostatně sám Piet Oudolf k projektu Vitra poznamenal: „Není to obraz, který namalujete a pověsíte na zeď. Je to obraz, který necháte růst a umírat.“
Další cihlou do okna diskuse je pak post Janet Davis: „Cloumá mnou pochybnost, když mám nazývat zahrady ekologickými, protože si půjčuju vědecký termín a popisuji jím umění. Proč trvat na tomto výrazu na rozdíl od jednoduchého „pestré“. Z povahy definice zahrada, které obsahuje asijskou Calamagrostis brachytricha, evropskou Salvia nemorosa a severoamerickou Echinacea purpurea nemůže být nazývána ekologickou, protože se tyto rostliny v přírodě nepotkávají.“ Opírá svá tvrzení hned o dvě citace Donalda Worstera a Charlese Darwina definující pojem ekologie. Tím sklízí vekou pozornost, a další debata se točí kolem definování i volby slov. Běhá se kolem výrazů jako „tvorba výsadeb coby forma umění vyladěného přírodou“ nebo „tvorba inspirovaná přírodou“ a, na rovinu, čeština je v jejich překládání příliš neustálená ve výrazivu odborné obce. Pojem „naturalistický design“ se u nás bude asi usazovat trochu hůře než v anglosaské kultuře. Aaron Fox píše o výsadbě, která se podobá přirozeně se vyskytujícímu společenstvu a představuje nějakou estetickou hodnotu. Tony Spencer přihazuje ještě svůj pojem „wildscaping“, což už nemám vůbec odvahu do češtiny překládat, protože to už by byl Tolkien a my už „divotvorný hrnec“ v naší kultuře máme.
Janet Davis upozorňuje na svůj článek „Evoking the Prairie at Chicago’s Lurie Garden“ a dokresluje téma tvrzením, že používáním toho, co kdysi bylo vysokostébelnatou prérií státu Illinois docilujeme „romantického pocitu prérie“. Je to všem jen pocit, v kompozici Lurie je třeba „šalvějové řeka“ z evropské Salvia nemorosa. Není to obnova prérie, coby společenstva. Tony Spencer jí děkuje za rozlišení a cituje Kelly Norris, která popisuje naturalistické zahrady jako ekologicky vibrující anebo Jamese Hitchmougha, který se tituluje jako „zahradnický ekolog“.
Pozoruhodné vlákno se vrací k estetice. Ingrid Swan píše: „Pionýrské stádium není to, o co veřejnost stojí. Mají idealizovanou představu o tom, co divočina je, a to je důvod proč musíme přetvářet krajinu do nějaké podoby.“ Janet Davis jí potvrzuje zahradní tvorbu jako formu umění. Nazývá zahradu laboratoří botaniky, chemie a zoologie. Nikoli ovšem ekologie. Aaron Fox se pouští i na tenký led skutečnosti, že vnímání krásy se posouvá s povědomím hodnot environmentálních benefitů či biodiverzity. Nicole Marilleir uzavírá věcně: „Krása není fakt. Neexistuje jedna krása.“
Tony velmi věcně vysvětluje, proč jsme se v mnoha zahradách od pojmu „údržba“ posunuli k „řízení“. Tak máme uprostřed Chicaga zahradu jako je Lurie, plnou hmyzu, ptactva a „divoké“ květeny na rozdíl od historické zahrady Hidcote uprostřed krajiny. Nutno říct, že jde o mimořádně zdařilý příměr zachycující vývoj ve společenské poptávce. Janet Davis správně dodává „Chaque a son gout“ (Každý má svůj vkus) a nehodlá přistoupit na formální vs. neformální svět zahrad. „Je mnoho cest jak tvořit zahradu“.
Pozoruhodná konverzace. Co si z ní vzít? Krása v ní hraje tu subjektivnější roli a příroda tu objektivnější, překvapivě. Jakobysme svou kulturou chtěli polapit vzpomínku, která nám protekla mezi prsty. Čechoamerikánec a kolega, Radovan Hájek, to ve vláknu pojmenovává, popisuje zemědělskou krajinu jakou poušť a zahrady jako místo vysoké diverzity, které můžeme kontrolovat. Toužíme tedy po něčem, co jsme ztratili. Z toho faktu plyne společenská poptávka. Architekt Ladislav Lábus nedávno zmínil, že nastupující generace nebude mít sentiment vůči venkovu a bude zůstávat ve městech, které bude plně saturovat jejich potřeby. Napadl mne příměr Jiřího Sádla o psu na vodítku, který se k naší kulturní krajině mnohde velice hodí. Řada opuštěných psů. Řada gaučových dekorací. O potřebě a jakési projekci pocitu „divokosti“ či vyvolávání pocitů plynoucích z představy divokosti, se mluví ve společnosti často. Je to návštěva zoo s tygrem v bezprostřední blízkosti a sledování velké obrazovky s divočinou na Discovery. Takové zážitky slibuje i „nová vlna“. Z bezpečí perfektního trávníku se díváme na dokonalou divočinu promítanou na pozadí stříhané stěny z tisů. Zcela kulturní obraz, v němž se odehrávají velice přírodní procesy. Ptáčci, ještěrky, motýli. Jako na obrazovce.
Venkoncem, celé vlákno začíná slibně povzdechem Janet Davis: „Ach jo.. to je opravdu argument, který nic nepřináší (Adrianův dohad zdali zahrada je nám zdrojem potěší a poznání nebo environmentální mise). Můžeme mít obojí, jak nám Pietovy zahrady rutinně ukazují.“
V tu chvíli se v diskusi na vteřinu objeví sám Piet Oudolf a suše konstatuje: „We make gardens. Not Nature“ (Děláme zahrady. Ne Přírodu).
Více na: