Záhon v rodině – rodina v záhoně

První podvečerní posezení na zahradě může přinést lecjaký nápad. Tradiční kratochvílí je pak založit si záhon. Už v tom slově je něco prastarého, co nás nutí se postarat o vlastní kousek krásy.

Klasický záhon pamatují již jen ti dříve narození a ve veřejném parku už ho dnes stěží zahlédnete. Několik se jich ještě ošetřuje v nemnoha historických zahradách a i zde spíše tiše mizí. Nejzajímavější podívaná se vlastně podnes nabízí na mnoha předzahrádkách českého venkova, najde-li se ještě „paní kytičkářka“, která drží záhon v kondici a baví ji pro krásu něco udělat. To je základním rysem záhonu, totiž že krása potřebuje zušlechťovat a ošetřovat člověkem. Je tedy spojena s prací. Příroda se nám tedy ocitá někde v protipólu. Tam člověk často vůbec nechybí. Záhon ho ale potřebuje.

Záhony často vzniknou už při primárním zakládání zahrady činností zahradního architekta. Výhodou je jejich prakticky okamžitý efekt a do zahrady přinesou pocit zútulnění v rekordním čase. To se nám u keřů či stromů podaří pouze za cenu výrazných investic do vzrostlého materiálu. Jinak musíme čekat. Nové zahrady tak pro záhonové kratochvílení nabízí nevídaný prostor a nezřídka v prvních letech po založení je tvůrce zahrady povoláván k nové spolupráci na rozšíření květinového dekoru. To je krásným rysem života v zahradě, která nám nabízí prostor k dynamickému rozvíjení a inspiraci.

U starších zahrad čelíme poněkud přesnějšímu zadání. Například se nám může stát, že zahrada doroste do fáze hry světla a stínu. Pak nelze lpět na původním charakteru „levandule, růže, réva“ a musíme se posunout například směrem k „kapradiny, hortenzie, hajničky“, což může nabídnout úplně nový design. Jiná věc je, když vstupujeme do starší zahrady po někom. Pokud původního majitele neznáme a nemůžeme se poptat, musíme vsadit na vlastní úsudek, názor odborníka a hlavně na čas. Máme-li příležitost rok místo pozorovat a sžívat se s ním, můžeme mnohé zachránit a hlavně se dobře rozhodnout.

Co vlastně potřebujeme pro založení záhonu? Zdaleka nejhorší cestou je nakoupit si rostliny a pak s nimi běhat po zahradě tak dlouho, až nám někde upadnou. Městský člověk si občas umane, že poručí větru dešti a třeba naučí růst levanduli ve stínu v černé textilii. Zahradník mu řekne: „Ne, to nejde“. A on jde jinam a udělá si to po svém. Takovému pak není pomoci. Smůlu mají ty rostliny, které tento „nevěřící“ trápí až do jejich neblahého skonu. Jásá nad vytahanými zoufalkami: „Měl jsem pravdu Já, žijou!“. Nemohlo by být u květin jedno, kdo má pravdu? Není důležitější, aby byly vnímány jako živé a naše touha si je vysadit vedla k jejich spokojenosti?

A to je alfa i omega celé naší záhonové dumky. Jsme opět u pojmu „zahradní myšlení“, které mnozí z nás praktikujeme, aniž bychom to možná tušili. Několikrát jsem byl svědkem zrodu záhonu „tvoří celá rodina“, kde byl zahradník opravdu jen poradním hlasem a rodiče i děti si komponovali dle libosti z dané množiny rostlin. Vybrali si barvy, jednotlivé rostliny, společně jsme formou workshopu vše umístili, vyfotili, zakreslili a jelo se sázet. Tím záhon nabývá svůj příběh i identitu, každý z rodiny má tu „svou“ a následná péče o záhon se stává společným tématem, které nepostrádá prvek soutěživosti.

To jsme ale mnohé předběhli. Úvaha o záhonu začíná především větičkou „Kam s ním?“. Již celé století evropskou kulturou prolíná zásada: „Správná květina na správné místo“, kterou opakovaně zdůrazňovala a zdůrazňuje většina zahradních tvůrců. Pochopitelně jinak zní tato slova v Anglii a jinak ve střední Evropě. Od toho máme ale zahradníky a zahradní architekty aby nám poradili a nenechali nás ve štychu. To, o čem je řeč, se v odborné hantýrce nazývá celkem srozumitelně „stanovištní okruhy“. Jejich systém je už trochu složitější, ale rámcově jde o světlo, vlhkost a strukturu půdy. Každý průměrně vzdělaný zahradník by měl být v této věci kovaný a měl by umět poradit bez ohledu na to, jestli jde o letničky, trvalky, dvouletky, polokeře či keře.

Právě správné určení stanovištního okruhu je nutným předpokladem úspěchu. Musíte tedy předem znát, jakou máte půdu, nakolik se drží vlhkou a kolik přesně na ní padá světla, zejména v létě. Se strukturou půdy se dá většinou něco dělat, s vlhkostí taky, ovšem se světlem počítejte spíše jako s fixním. Když tohle všechno máte, množina použitelných rostlin je jasná a přichází perla programu: „Můžete tvořit design!“.

Lidové noviny 23.května 2015