Zahradní uvažování

Rostliny rostou. Mají už to tak nějak v popisu práce. Zrovna tak, jako lidé stárnou. Dospělost máme ale každý jindy.

Kolem nás se děje mnoho logických a přirozených dějů, kterým tak nějak nevěnujeme pozornost. Smrček, který jsme si jako děti přes marný odpor rodičů dovlekli kdysi z Krkonoš se stal obludou s důstojným majestátem. Šeřík zběsile porůstá rok co rok, ale nikdo ho nevykope a pivoňka od tety Alžběty vypadá už padesát let stále stejně. Jen na ořech už nemá kdo vylézt. Zrovna když je dobrý rok a bylo by potřeba klátit i v koruně než to ořešníci zpucujou. A tady pod ořechem přeci vždycky bývala růže a pod ní trs konvalinek. Trochu tam živořily. Dneska je růže pryč a konvalinky se rozbasamtily po celém záhoně. Znáte takováhle zamyšlení? Tak to je zahradní uvažování. Základní věc pro každého majitele zahrady a prvotní úvaha zahradních tvůrců všech možných ražení.

Poroste to?
Ať už sázíme na zelené louce nebo dosazujeme do starší zahrady, trápíme se po jednu věc. Sázení je sázka. Výsledek je vždy nejistý. Prohnaná květena má četné vrtochy a spolu s počasím nám připraví perné chvilky a četná překvapení. Příprava a píle následné péče je odměněna nejlépe tím, že rostlina proraší a ukáže nám nový výhon. Od té chvíle už můžeme po okolí rozhlásit, že se nám „ujala“ sezvat rodinu, sousedy a kolegy v touze pochlubit se svým úspěchem. Když nám ovšem rostlinka chřadne tak dlouho až „zajde“, tiše jí v přítmí pološera vyjmeme a přesuneme na kompost pod vrstvu starého listí. Na otázky typu: „Táto, kam´s vysadil tu růžičku co jsme dovezli ze od Šípa ze Skaličan?“ je pak nejlépe náhle ohluchnout, případně tragicky ochořet ztrátou paměti. V horším případě se stává viníkem neznámý pes, slepice, lev a další hrabavá zvěř, která neměla nic jiného na práci, než ničit růži. Nehledě na to, že „růže z Damašku“ přece vždycky stála za krádež a to i v lepších rodinách. Pravdou je, že již od času prvních pokusů s klíčením hrachu na vatě (dnes tedy spíše konopných semínek) je nám dost těžké přiznat si, že ty nebohé nítě klíčků zašly jen a jen naší vinou. Konzumní člověk supermarketového typu sice nad odkvetlým petrklíčem váhá, zdali patří do plastů nebo do papíru, ale jsou stále i tací, kteří ho vysadí a počkají si, až pokvete znovu. Není vinou kvítka, že nekvete pořád. Však nám taky neříká kdekdo na potkání „Holka, ty jenom kveteš“, případně „Už nám, synku, trochu prokvétáš“. Zatímco řeřicha prožije pubertu, než se týden s týdnem sejde, u dubu budeme rádi, když se vůbec dožijeme jejího konce ve zdraví. Lidé si do zahrad sázejí nejčastěji a nejraději rostliny, které se dožívají tzv. „středního věku“. Chceme totiž, aby narostly relativně rychle, a my jsme si je ještě užili. U rostlin, které odchází velmi rychle očekáváme také patřičný efekt a rychlou velkou parádu. Na druhou stranu, když sázíme „pro vnuky“ lípy, duby, javory či oskeruše, tak se očekávání promítají do času kamsi daleko před nás. Do časů, které nedohlédneme. Zatímco meruňku velmi pravděpodobně přežijeme, u třešně už to není tak jisté. Když si kupujete statek v Sudetech se staletou lípou na dvoře, někdo takhle kdysi přemýšlel. Když si někdo kupuje z Německa 12 metrů vysoký dub a sází si ho jeřábem na dvůr, kupuje si čas, který nemá. A chce ho mít. Je mu důvodem. To je zahradní uvažování. Jsou to rozhodnutí každého z nás.

Kam s ním?
Nerudovská otázka je velmi častá. Do zelené louky se na první pohled snadno sází. Architekt dal lípu za Mařenku a dub za Vojtu víc než 10 metrů od sebe. Zbylo mezi nimi přece tolik místa! Tak až se nám narodí třetí, zasadíme javor pěkně mezi ně. Odborník vás varoval, ať to neděláte. Jednou budou vaše děti stát pře rozhodnutím. Pokácet javor, který byl sázený za nejmladšího z nás? Nebo mít na zahradě tři vytahané nevzhledné a neúplné stromy, které budou jednou pravděpodobně i nebezpečné? Podle plánku jste mezi ně měli nasázet šeříky, kaliny a bobkovišeň. Keře, které tu mohou existovat pár desítek let a pak je klidně někdo vymění za jiné anebo si do nich postaví besídku.

Zahradní architektka Jana Pyšková dodává: „ Zahrada není produkt, ale proces. Nikdy není „hotová“, stále se mění, stále nás zkouší a překvapuje. Je potřeba o ní přemýšlet, reagovat na její vývoj. A to platí i o velmi střídmých zahradách“. Proto si zahradu těžko můžeme pořídit a dá nám dost práce, budeme-li si jí chtít podřídit. Vždycky v ní bude kus nespoutaného života a bude to na ní vidět. Neméně pak i naše práce na jejím soustavném zušlechťování.

Lidové noviny 10.ledna 2015