Zalít či nezalít ?
Téma přísušků se nás drží v poslední dekádě pečlivě a jakkoliv nám ho vždycky změkčí nějaký ten deštivý týden, zůstává s námi. Vančurovsky se můžeme koupat v dešti a zcela novodobě přitom sledovat na hladině oschlé listy lip spolu s pylem jejich květů. Rozebírá se to stále dokola a zdá se mi, že ty kruhy na vodě jsou jen stále kratší. Zvyšováním hlasu se v diskusi ještě ale žádný problém řešení nepřiblížil. I když: v prázdné studni větší ozvěna. Vody ubývá v mnoha směrech a jakkoliv to zatím tak trochu naslepo vykrýváme propojováním vodovodů a úsporným splachováním, nebrzdíme ani patama. Liberálové se rozplývají nad každým mokřádkem, konzervativci nad každou přehradou. Šťastní a nešťastní lidé zůstávají na pozicích. Větší obrázek, který jsem kdysi všichni slyšeli minimálně ve škole, nám ale obecně chybí.
Byl jsem před pár lety svědkem dovedné argumentace souseda, který přesvědčoval město, že výsadbou stromů na pozemku města v jeho sousedství vysají vodu, jíž zalévá svou mrkev a kedlubny. Na první pohled měl pravdu a při doposud běžné praxi zakopávání stromů bez naděje na dospělost, která je stále běžná, by k němu kořeny nikdy nedoběhly. U námi navrhované technologie byly potřeby stromu dostatečně saturován v místě aby nemusel rabovat záhony s mrkví. Ovšem nikdy nezapomenu jeho optimismus s kterými viděl ve svém seniorním věku jak strom doroste třiceti metrů a napadne jeho záhumenek. Bez ironie, myslel prostě v prostém bezčasí vyváženém vlastní zkušeností.
S tím se vlastně nesetkáváme tak běžně. Pohledy na to, zdali stromy či zahrádku máme zalévat, jsou v podstatě jen dvojí. Pokud chci něco vypěstovat musím zalévat je ten první. Ten druhý je fatalistický a různými způsoby parafázuje vtip o rozhovoru dvou planet z nichž jedna si postěžuje, že „má lidi“. Druhá jí říká: „to je dobrý, to přejde“. Totiž, že příroda si přece poradí. Jí patří moudrost a poslední slovo. Tato druhá skupinka se nám pomaličku radikalizuje a lze občas i zachytit poznámky typu: takže vám to uschlo asi proto, že to bylo špatně navržený ne?
Vůbec nezávidím osvícencům, když se v deštivých týdnech snaží vysvětlovat problematiku narůstajícího sucha. Zrovna tak jako já jsem pravidelně grilován otázkou, které často chybí i otazník: Přece v lese taky nikdo nestojí s hadicí ne? Vybavím si proměnu našich lesů za poslední dekádu a říkám si, jestli to ty lidi nevidí nebo co? My bychom rádi, a všichni si to vnitřně přejeme, aby adaptabilita naší krajiny „stíhala“, ale ona prostě nestíhá. S nejvyšší možnou mírou poznání a zároveň každý dle svých schopností se snažíme věci pomoct. Zcela sobecky, protože nám jde o kejhák.
Strategie zalévání má dva cíle. Ten jeden stojí na modelu „trávník“, který každou noc potřebuje svoje litry vody na metr, jinak není trávníkem. To lze soudit velmi snadno. Druhé zalévání směřuje k tomu, abychom zalévat nemuseli. Příkladem je „ujmutí stromu“. Do této skupiny ale patří i žijící rostliny pokud se ocitnou v nesnázích. Nedávno jsem navštívil německou vesničku, kde v roce 2018 nabral starosta do lžíce svého bagru vodu z řeky a jel zalít spolu s místními hasiči místní tisíciletou lípu. Pochopili, že když tohle neudělají, přijdou o ni. Tím se dostávám k celé achillově patě fatalistů. Pokud jste se rozhodli to nechat stoprocentně na přírodě, připravte se na vážné ztráty. Protože přijdete o nové stromy, přijdete i o staré a v řetězové reakci se váš vůkolní ekosystém zhroutí. Funguje to jako celek, dejme tomu jako soustroví. Pokud budete pomáhat v kritických momentech svému ostrovu, bude se tento učit, adaptovat a stane se odolnějším. Jistě ne sám, ale s vaším prohlubujícím se poznáním dokážete rostliny lépe živit, řezat či jim připravovat lépe stanoviště, aby se postaraly více a více samy. Trénink dělá šampiony. Ne, každý koho hodili do vody se naučil plavat. Jen ti utopení se nepočítají.
Vyšlo kráceně 27.července 2025 v časopise Echo