Zemí gigantických konifer

Jehličnan, často s trochou přidané botanické důstojnosti nazývaný koniferou, není pro našince ničím vzácným. Naši pradědové se kdysi ovšem houfně vydávali za štěstím do země, kterou konifery proslavily svou dominancí a gigantickými rozměry. Ano, řeč je o Kalifornii.

Mnozí přistěhovalci zde štěstí našli a nedozírné sady i vinice v jejích nížinách svědčí o úrodnosti těchto slunných plání. Bohatství Kalifornie se ale ukrývalo v horách a stále ho ještě notný kus zbyl. Masivní těžba dřeva odlesnila značné části hor a prakticky vše, co z původních gigantů zbylo se stalo Národními parky.

Jak je ale možné, že právě zde, v kalifornii, byly jehličnany tak úspěšné a dorostly tak neuvěřitelných rozměrů? Proslavily se gigantickými sekvojovci a vysokými sekvojemi, ale opravdu veliké stromy tu předvádí řada borovic, jedlí, smrků, jedlovců či douglasek. Důvodů pro úspěch jejich životní strategie je hned několik. Největší strom světa je sekvojovec „General Sherman“. Podle knihy Roberta Van Pelta  „Lesní giganti pacifického pobřeží“ činí jeho průměr kmene v prsní výšce  neuvěřitelných  825cm a  jeho celkový objem je 1489 m3 při výšce 83,5 m. Není tedy nejvyšším stromem na světě, tím jsou sekvoje z nichž jen tři převyšují 100 metrů. Pozoruhodné na něm je, že stále roste a podle průběžných měření od roku 1931 hlavní kmen přirostl o 71 krychlových metrů. Sekvojovce rostou po celý svůj život a neupadají do tzv. senescentní fáze, kdy strom redukuje víceméně sám sebe. Jejich život v kalifornských horách končí obvykle pádem celého jedince nazdařbůh do lesa pod ním. Důvodem bývá zejména poškození kořenových náběhů lesními požáry, které tu a tam přeci jen prodoutnají až 25cm silnou ochrannou kůrou sekvojovců. I takto poškozené stromy ale dokáží žít další stovky let.

Jednu z nejstarších zpráv nám zanehcali Meriwether Lewis a William Clark, kteří prošli Oregonem k Pacifiku v zimě 1805-06 a popsali svět konifer vysokých více než 75 metrů a měřících v obvodu více než deset metrů. Pacifický severozápad má nejméně dvacet druhů jehličnanů schopných dorůst těchto rozměrů. Příčinami této úspěšné adaptace jinde na zeměkouli nevídané se zabývalo řada studií, nicméně až teprve v posledních dekádách míra poznání umožnila dospět k některým překvapivým závěrům. Některé z nich shrnuje Richard H. Waring ve svém pojednání „Land of giant conofers“. Kritickým momentem je vývoj klimatu, který postupem času zvýhodnil jehličnany proti opadsavým listnáčům v průběhu posledních deseti milionů let. Vlhkost přicházející od Pacifiku je zachycována horami, ovšem srážkový vzorec je zde posunut tak, že léta se stávají suššími a přitom zde v růstové sezóně vanou poměrně chladné větry snižující noční teploty. Zimy jsou naopak poměrně mírné a vlhké s množstvím sněhu, kdy zde spadne 90% celkového úhrnu ročních srážek. Tedy v době, kterou obvykle chápeme jako vegetační klid. V zimě se zde často  přes den drží teploty nad nulou a i v subalpinské zóně s vrstvou sněhu často nezmrazá zem. Stálezelené konifery jsou schopny tudíž vegetovat i převážnou část zimy a přepravují vodu dokonce i při teplotách lehce pod bodem mrazu. Část konifer tak produkuje více než 50% své hmoty v zimě.

V létě, kdy voda začne dramaticky chybět a zastaví se i tlení organického odpadu pod stromy, nízká vzdušná vlhost obvykle zavírá průduchy na jehlicích což zpomaluje transpiraci. Tedy proces, kdy jsou ve stejné chvíli nasávány kořeny voda a živiny. Zároveň oxid hličitý nemůže vstupovat do listů, což zpomaluje celý proces fotosyntézy. Gigantické konifery mají ovšem obrovské zásoby vody, minerálů i karbohydrátů. Například lýková část transportující asimiláty uvnitř kmene je tak obrovská, že kapacitou převyšuje celý aparát zeleného jehličí. To má řadu výhod. Koruna je položena často velmi vysoko a zranění způsobená na bázi požáry jsou tak hojena z níže položených vnitřních rezerv. Z nich také strom dokáže velmi rychle rozvíjet či obnovovat jemné kořenové vlášení. Rozsáhlé rezervoáry tkání drží také velké objemy vody potřebné během suchého léta. V nejteplejších dnech kořeny nejsou schopny dostatečně rychle zásobovat jehlice v korunách vodou. Ta je tedy vysávána z větví a kmene a to až do výše třetiny celkové denní potřeby. Tyto rezervy jsou pak doplněny v průběhu noci. Celkový objem zásob vody v kmeni by ale pokryl i desetidenní potřebu stromu. Dospělé konifery obnovují pouze 15% jehličí každý rok a jedna jehlice může žít třeba třicet let. Před jejím odhození z ní ještě strom dokáže vysát dvě třetiny živin. Štíhlá pyramidální koruna je vlastně dokonalou solární jednotkou, která svým velkým povrchem přijímá sluneční záření i z nízkých úhlů v zimě a pod mraky. Jehlice a větve u některých druhů jsou vyvinuty tak, aby co možná nejdříve shodily sníh a mohly opět efektivně vegetovat. Jehlice sice po dešti rychle osychají, ale při mlze se na nich voda naopak rychle kondenzuje. Jejich velký povrch také představuje potenciální depozit pro zachycování prachu a plynů. Rozšiřuje se tak výživový potenciál dřeviny. Tyto adaptace ale nejsou příčinou mimořádného vzrůstu konifer. Roční výkon se může rovnat některým listnatým lesům mírného pásu. Nicméně konifery jsou schopny růst do výšky a ve svém obvou po celý svůj život, stovky let a některé i více než tisíc let. Až do své smrti. Kumulace biomasy je tak nesrovnatelná. Listnatý les vzácně nakumuluje více než 550 tun biomasy na hektar, ale u jehličnanů Severozápadu je to často více než 1000 tun na hektar. V případě sekvojí pak 3300 tun na hektar.

Populární je i relativně nedávné zjištění, že existence jehličnantého lesa, sekvoje nevyjímaje, je zde závislá na pravidelných požárech. Skutečně, semenáče konifer zde houfně vyrůstají z bohatého popela rozsáhlých lesních požárů, často kontrolovaně zakládaných. O novou generaci je tak mnohde postaráno. Velikáni mají dřevo odolné hnilobám a většinou se úspěšně brání i hmyzu a parazitům. Největší hrozbou jim je v posledním století člověk. Chráněno zbylo více než milion akrů jejich někdejšího království. Jejich adaptabilita má své hranice a schopnost konifer přežít leží tak nyní v lidských rukách.

Lidové noviny 13.října 2018