Král cedr

Strom z minulosti nám dává šanci do budoucna

Pohled na libanonskou vlajku nás nijak nešálí, skutečně v ní vidíte cedr. Není to zrovna obvyklé, jakkoli naše státní symboly také leckde nápaditě ovíjí lipové ratolesti. Cedr má v sobě jistou důstojnost a mytologií je řádně opředen. Po starověkém boomu lodního stavitelství nám stařičké háje zbyly jen v nejvyšších horách Atlasu Libanonu a Tauru. Jako dnes rabujeme uhlí a ropu, tehdy jsme rabovali cedry. Pylové analýzy i historické záznamy přisuzují rozšíření cedru po většině mediteránu. Zplundrováním velkých konifer, které shořely v domech či v kamnech nebo byly potopeny na moři, lidstvo stvořilo dnešní pustinu. Původně šlo o vlahé lesy, krásné háje a žírné pastviny. Desertifikace, která by se snad dala česky nazvat zpoušťování, nám opravdu jde. Velice aktivní je posledních dvě stě let v tomto směru Kalifornie. Je s podivem, že z tradičního lesního požáru, který v lesích plných vody obvykle slábne do nejbližšího deště, se pak stávají celonárodní katastrofy. Pozoruhodné je, že tato stromiska dokáží žít i celá staletí na dluh. Hranice mezi Chile a Argentinou se vyznačuje kdysi bohatou populací blahočetů. Západní strana And byla vždy velmi deštivá a hospodářsky poněkud nehostinná, zde najdete blahočety zapletené v pralesích rozličných pabuků a neprostupné džungle. Východní strana byla naopak velmi atraktivní a desertifikace zde proběhla naplno. Pabuky byly spotřebovány a blahočetové dřevo, obtížně zpracovatelné, zde dožívá v řídkých hájích pamětníků někdejších dob. Mělo by nám to být ponaučením?

Cedry se u nás sází dost možná už od 18. století, s jistotou se tu objevovaly již ve století devatenáctém, ale přesvědčivého velikána máme patrně jen ve Višňovém u Znojma, anžto byl zřejmě vysazen v roce 1888. Desítky dalších exemplářů, roztroušených zejména ve vilových zahradách a některých parcích, jsou z období před první světovou válkou, a zejména z období meziválečného. Opatřit cedr nebylo úplně snadné a nabídka se lišila před rokem 1929 a po něm. Proč? Ano, největší zima 20. století udeřila velmi tvrdě na školky, a to zejména v nížinách, kde bylo málo sněhu. Přesto jste třeba v Praze mohli docela dobře opatřit cedr u Waltera v Chuchli, v Thomayerových školkách v Říčanech nebo samozřejmě členstvím v Dendrologické společnosti v Průhonicích. Nejkrásnější cedry nabízely ovšem Eisenberské školky na Jezeří, kde bylo možné pořídit i dvoumetrové kousky. Příběhy cedrů jsou ale rozličné, a jsou tak často památkou či pamětí, jak nám ukazuje například příběh z Ratboře. Zraněný voják posílá kamarády z fronty domů s cedry do rodné vísky. Cedrů z té doby přežilo nemnoha a ponejvíce bychom si měli vážit těch, které přestály právě zimu 1929. Ty jsou mimořádně cenné. Tuhé byly ovšem i válečné zimy, a tak těch pár desítek majestátných krásných stromů starých zahrad a parků je výběr z nejtvrdších. Pokusů s vysazením cedrů byly bezpochyby tisíce a zimy je vždy nemilosrdně probraly. Ta promile, která zbyla a vše to přestála, představuje tedy mimořádnou hodnotu. Podívejte se na ně. Mnohé z nich jsou zcela exponovány slunci i větru, často ve svazích a na nejtěžších terénech. To jim prospívá. Naše jehličnany stíhá jedna pohroma za druhou, před lety to byly jedle, v současnosti jsou to smrky i borovice. Budeme je sázet samozřejmě i nadále, leč ať se tváříme na klimatickou změnu jakkoliv, důležitá je vždy druhová pestrost. Jedle, co zbyly, jsou právě důkazem potřeby pestrosti. Cedry města nezaplevelí, to o nich víme stoprocentně. Smysl mají samozřejmě jen semenáče těch, které přežily poslední století. Ne, ty italské potvory, co koupíte kdekoliv. To jsou dočasné dekorace, co jednou prostě zmrznou.

Zkrácená verze vyšla 20. února 2022 v časopise Echo.