Žlutá, jen to ne
Jsou na světě barvy, které to mají těžší.
Ceny zlata na světových trzích nás o tom nepřesvědčí a zlátnoucí obilí na polích také ne, ale žlutá květena to má poslední dobou na světě nějaké obtížné. Snad erupce na slunci, snad představa tuku či jaterních skvrn způsobily, že se těší stále menší a menší oblibě. Ještě včera jsem viděl na okraji vesničky domek se zahrádkou přetékající záplavou rozjásaných rudbekií, a dnes? Vše tone v snách bluesové melancholie, cyklámových přehršlí a lilákových závojů. Celé národy zahalila tunika sentimentu, oddávajíce se vzpomínkám po zašlých časech, kde pavučina je místem pro slzu zasnění, a ne chvílí pro smeták.
Slonovka může být, ba dokonce i krémové tóny. To všechno je velice žádané. Lososové, korálové, meruňkové či snad broskvové, pleťové, tělové, okrové i béžové a starorůžové. Úžasné barvy. Vanilková se ještě může povalovat mezi peřejemi trav a v závějích třapatkovek. Někde na hranicích citrónové říše se ale objeví ta věta: „Tu jen tak na doplnění.“ Případně výmluvné: „Možná jako příměs.“ Jak nám ten citrón zraje a zlátne, tak zazní ono nevyhnutelné: „Žlutou tam nechci.“ A je po dvou půlkách. Hotovo.
Vím, co nám provedla řepka a zlatobýly, to by mohlo zavánět kolektivní vinou. Ovšem řepku jsme si pustili na pole sami a není to rozhodně její vina. Stejně tak pláně zlatobýlů vznikly především z naší lenosti a neochoty pracovat v krajině. Možná boryt barvířský, ale ten trápí spíše příznivce chráněných rezervací, které jím zarůstají, a zaniká tak podoba někdejší krajiny. Inu, našlo by se pár žlutých kytek, které nám připomínají naše špatná rozhodnutí. Pramen naší chrysofobie (strach ze žluti se bude jistě jmenovat ještě jinak) může ležet i docela jinde.
Soudruzi také vyhledávali především rudou květenu, a to od tulipánů přes růže až k unaveným karafiátům. Pravda, i žlutý tulipán byla alternativa na MDŽ, ale nijak mocně. Tradičního viníka v období totality tudíž budeme hledat těžko. Tolik jsme doufali, a zase nic. Přitom slunečnice to mají pořád dobrý. Jak k tomu ale přijdou všechny zápleváky, třapatky či krásnoočka, které dělaly letní zahrádku takovou veselou? No ano, vzpomeňte si, vždycky, když jde řeč o veselých barvách, jde o barvy teplé, to znamená včetně žluté a všech jejích tónů. Jak k tomu přijdou mastné knedlíky mokrých luk, blatouchy a úpolíny? Nebo náš domácí v letních pasekách krásně sošný starček Fuchsův? Případně přespolní kierengeshomy, sarumy a zlatoúhelníky? Že je neznáte a není vám to líto? Nevadí, zřejmě je to vzájemné.
„Mě se žlutá nelíbí.“ Dobře. Je to skutečně barvou? Co třeba křehká Ratibida pinnata nebo Rudbeckia ´Henry Eilers´ s elegantními trubičkami? Lepší? Nebo drifty okatého Coreopsis tinctoria, které letos jsou hitem léta, protože se rozlévají kolem londýnského Toweru. Barva je jen jedním želízkem ve hře. V létě kvete opravdu málo stromů. Jedním z nich je svitel, najdete ho dobře pod latinským Koelreuteria paniculata. Je poměrně oblíbeným uličním stromem, a protože dobře snáší hic, budeme se s ním patrně v ulicích sekávat stále častěji. Hučí včelami a má báječné měchýřky coby semeníky s černými korálky uvnitř. Ano, kvete žlutě. Viděli jste někdy třeba popelivku, když to rozbalí? Krásné velké listy a parádní píky žlutých květů?
Všechno má svoje výjimky a i ve žluté je jedna světice, po které všichni touží. Je jí pivoňka. Na tu se náhle všechny výše zmíněné hanby nevztahují, u ní je naopak žlutá tou vytouženou barvou a důkaz lidského umu i rozmarů přírody. Ostatně, jakou barvu má mít asi divizna, petrklíč a narcis?
Vyšlo v časopise Echo 21.srpna 2022