Kalifornská žížala
Kalifornská žížala. Přátelé, kdo ji neznáte, to je pozoruhodné zviřátko. Ještě že není moc otužilé, protože jinak by nás tato rasa Otesánků skopla z vrcholu potravního řetězce.
Nejdřív je nemůžete sehnat. Pak je konečně seženete jako vzácnou podpultovku, kamarád vám je přinese jako největší svátost, v plastové krabičce od pomazánkového másla, zakryté hodobóžovým papírovým ubrouskem s vánočním motivem.
Nedočkavě strháváte ubrousek, abyste našli 15–20 podvyživených mláďátek. Jsou malá, hubená, ale přesto poděkujete a přemýšlíte, jak je udržet při životě, protože vypadají na pokraji smrti vysílením a hladem.
Když je vyklápíte do kompostu, přemýšlíte, že byste každou měli vybavit pleteným svetrem, mapou a buzolou, protože jak se jednou rozprchnou v té enormní velikosti tříkomorového kompostéru, už nikdy se nesetkají, nepřivedou na svět potomky a vy přemýšlíte, že se na to vykašlete a příště radši vykoupíte obyčejné žížaly v prodejně rybářských potřeb.
Pak na celou tu trapnou událost zapomenete a jen doplňujete do kompostéru to, co vám na zahradě přebývá.
Příští jaro namasírujete svaly a jdete přeházet kompost. A tam nahoře na vás najednou hladově pomrkává ve šlupkách od brambor 15–20 podvyživených žížal. Vypadají pořád stejně hladově, nebo to je možná tasemnice tam uvnitř těch hubených tělíček, protože pod nimi jsou dva kubíky hotového luxusního kompostu. Místo přehazování rozvážíte kolečka kompostu po celé zahradě a přemýšlíte, čím nakrmíte žížaly, až jim dojdou čerstvě ořezané trvalky.
Zkoušela jsem jim domluvit, aby to nepřeháněly, že jídlo se má vychutávat a ne hltat. Předváděla jsem jim to na své svačině, ale místo aby mě poslouchaly, skákaly z kompostéru jak hladové piraně, dokud mi neukradly z toustu kus ledového salátu.
Doporučení? Máte velký kompostér? Máte hodně zeleného odpadu? Svačíte jen chleba s játrovkou? Pokud je vaše odpověď na všechnny otázky „ano“, pak ano, pořiďte si je. Ale jenom 15–20 polomrtvejch.